Články, úvahy, inspirace

UŽITEČNÉ INFORMACE, TIPY A RITUÁLY
PRO SLUNOVRAT, ÚPLNĚK A SVATOJÁNSKOU NOC

Ida Sára Keltnerová
6. 6. 2024

 


Jelikož letos máme v blízkém sledu za sebou Slunovrat, Úplněk i Svatojánskou noc,
dělejte všechny doporučené věci klidně kdykoli během těchto dnů
nebo stačí přijímat to, co se děje, vědět o tom.
Energie vždy působí pár dní před i po, takže se vám nemůže stát, že to nestihnete.

Na internetu můžete najít spoustu informací o různých tradicích, oslavách a rituálech z různých kultur.
Stačí si vybrat, co ladí právě s vámi.

Já přidám kousek celkového a svého pohledu a také pár tipů.
 

Důležité upozornění!

Mimochodem, na Slunovratu, Úplňku i Svatojánské noci je skvělé právě to, že ta energie je prostě přítomná, takže člověk nemusí vůbec nic dělat, o něco se snažit, pracovat natož pak dřít a stejně se to děje!

Takže za mě, se dá tento čas prožít třeba tak, že člověk pomyslně nebo skutečně leží, odpočívá, je uvolněný a jen se nechává tou energií opečovat. Dýchá a buňky se samy nabíjí světlem, energií, sluncem, jako někde na pláži. A kdo zrovna něco dělá, tak si může užít to, že mu to jde prostě lehčeji nebo ho to nese.

 

Letní Slunovrat
20. 6 ve 22:51

láska, sexualita, zhmotnění přání i peněz

Při Letním Slunovratu je nejdelší den v roce, nejvíce světla a také slunečního záření. Je to čas vhodný pro rozvinutí, užití si a oslavu ohně, sexuální energie a vnitřní síly.

Ke kvalitám ohně a Slunce patří jednoznačně duchovní síla, sebevědomí, sexualita, začátky všeho druhu, přímost, charisma, schopnost rychlé transformace (spálení) všeho nepotřebného a také schopnost proměňovat hmotu.

V tomto čase je tedy fajn vzdát se starých vzorců a přesvědčení, ale také starých věcí z domácnosti, nefunkčních textů na webu a všeho, co by mohlo bránit v rozletu. Spalte v opravdovém nebo vnitřním slunovratovém ohni vše, co jde.

Dobře se díky ohni také zhmotňují přání, takže si naplánujte konkrétní kroky ve hmotě pro realizaci vašich vizí a učiňte rozhodnutí, která jste odkládali. Posuňte svůj život i podnikání na vyšší úroveň a zkuste nové věci.

Letos bude ve slunovratové dny Luna ve Střelci a ti se s ničím nepářou, nic není nemožné a jejich upřímnost a přímost je pověstná. Není nad to chytit příležitost pořádně za pačesy, zkoncentrovat vnitřní sílu a jít si za svým.

Odvážným štěstí přeje i v oblasti vztahů. Sice tradičně vily dívky věnce pro vizi svých budoucích milých až o Svatojánské noci, ale oheň nečeká, takže do toho šlápněte klidně už při slunovratu. Řekněte přímo, co cítíte a co chcete a překvapte své milé příjemnou nebo i vyzývavou atmosférou v ložnici i jinde. Rande a milování v přírodě má své velké kouzlo a magickou moc právě v tyto červnové dny.

 


 

Úplněk v Kozorohu
22. 6. ve 3:08

odhalení nejskrytějších zákoutí, pevnost, stabilita, prosperita

Den se nám nestihne zkrátit ještě ani o pár minut a už nás čeká úplněk, takže bude nejvíc světla přes den, ale i v noci. Prostě mazec. Nic se neschová v přítmí a před ničím není radno zavírat oči.

Buďte odvážní a přiznejte si plnou pravdu o sobě a svém životě. Zapalte si svíčku a řekněte do jejího plamene vše, co vás tíží, bolí nebo co chce odejít z vašeho svědomí. Potom do stejného plamene vložte svá přání a neomezujte se ničím kromě toho, aby to bylo pro nejvyšší dobro.

V úplňkové noci lze vyslovit i to, co by se člověk za bílého dne styděl říct nebo si ani nedovolil o tom snít. V tom je Luna jemná a milosrdná.

Poproste o zrušení všech překážek, které by vás mohly brzdit a požádejte o vytrvalost, sílu a důvěru v sebe i život.

Kozoroh bude pokračovat v podpoře hmoty. Spočítejte si své peníze a naplánujte konkrétní kroky, jak zvýšit své cash flow a celkově hmotné statky. Světlo snesené do hmoty je prostě skvělé. Váš krok bude pevný a životní situace stabilní.
 


 

Svatojánská noc
23. – 24. června

oheň, koupání na nahato, bylinky i milostná přání

Pokračujeme v krasojízdě. K ohni a světlu přidáme ještě vodu a bylinky.

Pokud budete mít příležitost zapálit svatojánský oheň, přijímejte jeho teplo a sílu celým tělem. Ať už s ohněm nebo bez, vyjděte si při svatojánské noci do přírody nebo alespoň do zahrady, projděte se na boso rosou nebo si omyjte tělo ve studánce, potoku, ponořte se do jezera či řeky. Od měsíce bude světla tak akorát, abyste se nebály a přitom mohly být někde i na nahato. Když nic jiného, tak vana se solí bude taky fajn.

Bylinky o této noci natrhané mají prý speciální sílu. Čistě jako bioložka bych to viděla tak, že pokud chcete obsah účinných látek a maximální sílu země a slunce, trhejte je ještě za světla, protože fotosyntéza frčí naplno. Pokud vám jde o sílu Luny, pak vám bude vyhovovat tma.

A víte co, květiny, věneček nebo na lístku napsané přání vložené pod polštář týkající se lásky bych nepodceňovala. Znáte to, víra tvá tě uzdraví a i kdyby se nám nic nezdálo, tak se dnes už i vědecky ví, že záměry a myšlenky, s kterými usínáme, se vepisují do nervového systému a pak máme tendenci se podle nich chovat.

To, co se při Slunovratu sneslo ve světle z nebe, se při Svatojánské noci ukotví do těla, snese se na zem. Proto pečujte o své tělo, zdraví a zkrášlete si domov.

 


 

.................................................................
 

KDO NESKÁČE…HOP, HOP, HOP
aneb proč se někdy cítím jako trenérka skoků na lyžích

Ida Sára Keltnerová
13. 5. 2024

Tak máme za sebou hokejové mistrovství světa. A přiznám se, že u toho dnes mám intonaci trochu jako Švejk, když oznamoval: „Tak nám zabili Ferdinanda“. Předpokládám, že i zarytí sportovní nefanoušci si zlaté medaile a oslav nemohli nevšimnout. Pokřik „kdo neskáče, není Čech“ zná snad i každé malé dítě.

Já osobně jsem si to o víkendu opravdu užila, po několika letech, kdy mi byl hokej celkem jedno. Užila jsem si pěkný rychlý koukatelný hokej i fandění s kamarádkou a jejím mužem u nich doma s velkou obrazovkou na finále. Bylo to fajn, adrenalin i endorfiny fungovaly.

Připomněla jsem si tím i příjemné pocity svého dětství, kdy sledování hokeje a všech možných dalších sportů v rámci olympiád a mistrovství světa byl způsob, jak trávit čas se svým tátou. Taťka měl právě u sportu dokonce tu trpělivost vysvětlovat mi pravidla hry, takže jsem měla v poměrně nízkém věku jasno v tom, co je ofsajd, zakázané uvolnění, trestný kop, jak se liší sjezd a obří slalom nebo jak se boduje krasobruslení. Bylo to fajn.

Kam zmizí ta euforie?

Jenže, uplyne pár dnů a kde je ta euforie? Kde jsou ty endorfiny? Kde je to vzrušení? Kde je ten pocit štěstí? Člověk by za chvíli potřeboval další dávku. A přesně takto na nás fungují sportovní přenosy, filmy, počítačové hry, adrenalinové sporty, fandění na stadionu a spousta dalších věcí.

Víte co, nejsem žádný moralista. Je fakt fajn si život užít a zažít spoustu věcí. Radovat se, zajímat se, uchovat si kus dětského nadšení a schopnosti si hrát, smát se a dělat věci i jen tak, pro radost. Zkusila jsem za život ledacos od paraglidingu, lezení na hory a skály přes vodáctví, lyžování a závodní plavání až po rockové a filmové festivaly na jeden zátah.
Ničeho nelituju, bylo to všechno fakt super. Dodnes dělám spoustu věcí jen tak, spontánně, jako třeba jít sledovat finále a dát si k tomu pivo a brambůrky.

Užít si to a hlavně alespoň něco cítit.

Zároveň je spousta lidí, pro které je takový hokej a podobné věci způsob, jak alespoň něco cítit, něco zažít, vystoupit na chvíli z šedi běžných dnů a náročných životních situací. Pro ně je pak takové hokejové vítězství něco jako maják na skále v mořském příboji.

Sama vím, jaké to je necítit. Párkrát jsem už v životě zažila velké nečekané zvraty, zklamání, traumata i vyhoření a věřte mi, že to nejhorší na nich byla právě ta první fáze, kdy jsem nic necítila. Hrozný to bylo. Jak jsem byla vděčná za každou slzu, která za nějaký čas už mohla jít ven a když už jsem se mohla i vztekat, tak to už bylo napůl vyhráno.

Co vydrží a čeho si vážím?

O to víc si vážím toho, když má člověk rovnováhu, může být spojený se sebou, má nástroje na to, jak procházet obtížnými situacemi (mimochodem dotáčím na toto téma videokurz) a jak život nevzdat. Jak znovu vstát z popela jako Fénix a posílený letět ještě výš. Nebo možná najít sám k sobě soucit a laskavost a zjistit, že zase tak vysoko letět nepotřebuje a že je mu v těch přízemních výškách vlastně dobře.

Vážím si niterného obyčejného štěstí, které není nijak okázalé, ale občas se ozve jako jemné chvění a teplo na hrudníku, kdy člověk bez jakéhokoli vnějšího důvodu najednou prostě ví, že je šťastný, že všechno je tak nějak v pořádku, že žije dobrý život a má to celé smysl. Láska se tomu taky říká. Jen je v tu chvíli taková všeobjímající a neadresná.

Vážím si toho, když v člověku vytryskne alespoň na chvíli jako pramen živé vody téměř až dětská radost, úžas, schopnost vnímat zázraky, důvěra v možnosti, chuť se něco učit a zkoumat, naděje.

Kdo neskáče, ztrácí dětství… radost, živost, energii.

V sobotu je Mezinárodní den dětí a tak se zamýšlím nad tím, jak se mají naše vnitřní děti a jestli se jim daří být v kontaktu s dětmi vnějšími? Jestli jsme se někde zbytečně pod tíhou života nevzdali své dětské nevinnosti a chuti do života? Opravdu žijeme to, co jsme si přáli, o čem jsme snili jako děti?

Možná by se dalo parafrázovat: „Kdo neskáče, ztrácí dětství… a radost, živost, humor, energii…“

Občas mám pocit, že se v životě chováme jako skokani na lyžích, kteří po tom skvělém rozjezdu a odlepení od hrany můstku si to najednou uprostřed toho letu, euforie a dobrodružství rozmyslí nebo si přestanou věřit a místo držení vztlaku, směru a vyrovnávání bočního větru začnou prostě padat dolů a kutálet se sněhem po svahu. Občas taky možná přeceníme síly nebo si věříme až příliš, ztratíme tak bdělost a pokoru a skončíme úplně stejně. Jsou to zbytečné chyby, osud, zkušenost, poučení, kdo ví?

Proč se cítím jako trenérka skoků na lyžích?

Ať tak nebo tak, já jsem fanynka, roztleskávačka a často i trenérka, která udělá všechno pro to, abyste se z toho sněhu zvedli, oprášili se, ošetřili si modřiny, zhluboka se nadechli a na ten můstek prostě vylezli znova a zažili perfektní let. Nebo vám pomohu létat ještě dál a ještě víc si to užívat, pokud vám to celkem létá, jen to ještě není úplně ono a potřebuje to trochu poštelovat nebo získat nové triky a tipy.

Takže, jestli skáčeš a bereš si tak zpátky svou radost, živost, energii a odvahu, máš ode mě jako dárek k Mezinárodnímu dni dětí 10 % slevu na individuální konstelaci nebo přechodový rituál, na které si do 6. 6. závazně zarezervuješ termín.

Po tomto datu novoluní bude čas růstu, přibývání energie a směřování k vrcholu letního Slunovratu, úplňku a Svatojánské noci a to jsou prostě perfektní letové podmínky.

Termín setkání může být kdykoli do 30. 6. Takže si vyber svůj termín na webu zde a ať už Ti to lítá. Těším  se na Tebe.

A pokud čteš tento článek v nějaký jiný čas, tak si vyberte svůj termín i tak, pro čistou radost z možností letu a zlepšení svého života nebo si užijte trochu zamyšlení a věřím že i příjemný pocit, který Vám přinesl.

Přeji krásný dětský den i všechny další vám všem i vašim dětem vnitřním i vnějším a hodně šťastných rozjezdů, odrazů i letů životem.

Ida Sára K.

P.S.: Mimochodem, čím více hýbete zatuhlými věcmi ve svém životě, čím víc opečováváte a probouzíte své vnitřní dítě, čím víc nacházíte uvolnění a lásku k sobě, tak tím víc děláte nejen pro sebe, ale i jako rodiče pro své děti.
 

.................................................................
 

VŠE O MÉ MATCE
aneb jak se matka stane maminkou a dcera dcerunkou

Ida Sára Keltnerová
13. 5. 2024

VČEREJŠÍ DEN MATEK BYL PRO NĚKOHO I SMUTNÝ A BOLAVÝ.

Ať už proto, že vaše maminka už je na druhém břehu nebo protože s ní máte špatné vztahy a moc mateřské lásky nezažíváte nebo protože vy se jako máma právě teď necítíte vůbec dobře a prahnete po péči, lásce a měkkém bezpečí.

Pro vás všechny chci napsat a sdílet naději v tom, že MATEŘSKÝ PRINCIP NENÍ ZÁVISLÝ NA FYZICKÉ MATCE a zdravou podobu mateřské energie a lásky můžeme zažívat i jiným způsobem.

Hned to vysvětlím.

Když jsem před lety neměla moc dobrý vztah s mámou, štvala mě spoustou věcí, chvílemi jsem ji až nesnášela, vyčítala jsem jí, co všechno mi jako dítěti udělala, chvílemi jsem se i litovala, jak se mi kvůli jejímu ženskému vzoru v životě a ve vztazích nedaří tak, jak bych chtěla, vadilo mi, jak se chová k tátovi a celkově jsem byla z toho celá bolavá, s pocitem samoty a přitom jsem její lásku strašně moc chtěla, ale nešlo to prolomit přes hradby mezi námi, tak jsem se rozhodla s tím něco udělat, protože takto to dál nešlo.

Na začátku jsem chtěla náš vztah uzdravit a tak jsem chodila na konstelace, snažila se odpouštět, vyvztekat, pochopit a to mi ulevilo moc.

Později se v těch konstelacích začala objevovat i blízkost a já mohla poprvé spočinout v náruči mámy, i když "jen" přes zástupkyni, ale byla to síla obrovská.

Potom jsem měla podobné prožitky na tantrickém výcviku, seminářích léčení porodního traumatu, skvělý byl Aquaheling, kde jsem prožívala nejen fyzickou blízkost, ale pod vodou i prožitek vznášení se v děloze a v náruči celé Kosmické Matky.

Někdy tou dobou jsem začala přijímat naplno, že mou mámu nezměním, že se musím pustit snu o tom, jak se všechno uzdraví, ona vše pochopí a bude to skvělé, ale že můžu něco udělat jen a jen pro sebe, aby mi bylo dobře v tom, jak to je.

Tím jsem přestala tlačit na mou mámu, že mi má něco dát a společně s meditacemi a ženskými kruhy jsem začala vnímat i náruč Velké Matky a taky Matky Země, která je tady vždycky a já si na ni můžu lehnout a vnímat společný dech i tep srdce, cítit se i jako její dítě a dostat od ní to, co potřebuji.

Tím vším se postupně naplňoval ten hlad po mateřské lásce, já začala vnímat její obrovskou sílu i ve mně a dávat ji do své práce, masáží, konstelací i konzultací a taky se začal měnit vztah s mojí mámou, bez tlaku, tak nějak samospádem jako vedlejší produkt.

Začala jsem vnímat, jak se ten kosmický mateřský princip zhmotňuje a prochází i mou mámou, začala jsem vidět, v čem je skvělá, jaké vlastnosti a poklady mi předává, proč jsem si právě ji vybrala za mámu. A to byl teprve mazec to najednou vidět, když se odstranily ty nánosy bolesti, které to zakrývaly.

No a když jsem jí už v tom připraveném prostoru, kdy jsme měly s mámou už hodně vyříkáno a odpuštěno a já vlastně po ní už nic nechtěla, "vlezla" do náruče, protože jsem měla velkou bolest a strach a podpora kamarádek nestačila, bylo už vlastně vyhráno.

Normálně bychom si jen povídaly a já bych u toho brečela, ale tentokrát jsem si sedla těsně vedle mamky, nadzvedla jí ruku, vlezla pod ni, položila si hlavu na její prsa a pevně ji obejmula. Mamka byla nejdřív trochu v šoku, ale já nepustila, a když mě poplácávala po zádech a říkala, ať nebrečím, tak jsem vzlykala s tím, že chci a potřebuju brečet a že potřebuju držet a jen tak bejt a že mě nezajímá, jak to vypadá, byl to totiž veřejný prostor kavárny. No jo no, to jsem celá já, že mi jsou takové věci jedno.

No a moje mamka to dala, sice pak nevěděla, kam s rukama a očima a já taky ne, ale to, co bylo mezi námi přetrženo se tam navázalo. Od té doby jsme to trénovaly a dneska už jen stačí říct a mamka se jde naštelovat na křeslo tak, abych se mohla přitulit. Dokonce kvůli tomu klidně vypne sporák. Myslím si, že i pro ni je její mateřství teď mnohem víc naplňující, než když si jako máma kolikrát nevěděla rady a moc objímací nebyla.

Tak, toto je kousek příběhu, který je za tím, že pak mohu na Den matek napsat to, co jsem zde na blogu sdílela včera a taky to mé mamince říkat, necítit se u toho už vůbec trapně, brečet láskou a vděčností, protože máma je jen jedna a já si chci ještě naplno užít těch pár let, kdy tady ještě doufám bude.

Přeji vám všem, abyste našli způsob, jak se usmířit a naplnit mateřským principem a láskou, i kdyby to s fyzickou mámou nebylo možné. Přináší to totiž výživu a možnost uvolnit se v životě do důvěry a bezpečí. Když to ale je možné i s fyzickou mámou, tak je to úplně nejskvělejší.

P.S.: na fotce je kytka, kterou jsem včera dostala dodatečně k narozeninám od kamaráda a když to bylo na Den matek, tak je vlastně i pro mou mamku, protože bez ní bych tu nebyla.

P.S.II.: jaké jsou vaše příběhy mateřství a dcerovství? Máte ještě mamku a vídáte se nebo ne? Jaké to je být mámou?

 

VAŠE PŘÍBĚHY:

Ahoj Ido,
reaguji na tvou výzvu k blogovému článku... dotkla ses mě, ostatně jako vždy :-) Překvapivě však ne tím, jaký vztah/nevztah mám s mámou, ale tím, co ode mne potřebuje moje dcera. Je to dtto tak trochu - ona je extravertní, emocionální. Potřebuje náruč a utěšování, ale vybrala si mámu popoháněcí a překonávací. Takže občas pláčeme z nepochopení. Ona chce procítit, já řeším. Děsný. Nejsem moc objímací a její projevy podvědomě považuju za přehnané.

Ale asi máme také dobrý konec. Ne díky mně, ale díky moudrosti mé dcery. Prala se s tím i se mnou, bavily jsme se o tom shora zdola. Rozumově to klaplo, obě jsme pochopily pozici té druhé. Dcera dokonce dokáže rozlišit, kdy chce cítit a kdy řešit a a dokáže mi to říct. A chápe, že i když se někdy netrefím, že ji miluju. A neuráží se už.
Teď je desátý měsíc v Americe a já už se nemůžu dočkat, až ji obejmu:-)

Měj se krásně,
Hanka K.

..........................................................................

 

VYZNÁNÍ

Ida Sára Keltnerová
19. 4. 2024

DĚKUJI MAMINKO ZA TO, ŽE

  • jsi mě pozvala na tento svět, nosila v bříšku a porodila
  • jsi ručně vyvařovala a žehlila všechny ty smradlavé plenky, krmila mě, mixovala zeleninu a ovoce, když ještě neexistovala výživa ve skleničce, šila, pletla a háčkovala oblečení a taky jsi pekla úplně parádní narozeninové dorty
  • jsi mě uspávala, chovala a objímala, když jsem měla strach nebo když jsem zrovna potřebovala mámu
  • jsi mi ukazovala svět a dodávala odvahu, abych ho i sama zkoumala, učila se nové věci, uměla si poradit a postarat se o sebe i o druhé, když je třeba
  • jsi mi předávala Tvou lásku k přírodě, rostlinám, životu jako takovému
  • jsi mě učila nevzdávat se, nelitovat se a nevěšet hlavu, když se něco nepovedlo a koukat na sebe i život pohledem optimismu, důvěry, možností, plné či alespoň poloplné sklenice
  • jsi vydržela mou pubertu, kdy jsi mě štvala snad úplně vším a vadilo mi na Tobě taky skoro všechno
  • jsi nikdy nelitovala svého času na to, abys mě něco naučila, vysvětlila a měla u toho se mnou trpělivost, i když já ji se sebou zrovna neměla
  • jsi mě nikdy nepoutala opičí láskou a vedla mě k samostatnosti a přesto jsem vždycky věděla, že kdyby mi opravdu někdy teklo do bot, můžu za Tebou přijít
  • jsi mi nikdy neřekla: "já jsem Ti to říkala", i když to mnohokrát byla pravda
  • jsi byla moje máma, ale nikdy jsi nepřestala mít i své zájmy a svůj život, i když sis to musela vybojovávat a stálo tě to hodně sil a mě spoustu neupečených buchet
  • jsi prošla se mnou celou transformaci mých zranění z dětství a transformaci našeho vztahu do dnešní podoby
  • mi ukazuješ, že se dá stárnout důstojně, s nadhledem i humorem a že Tě život pořád baví
  • mě máš ráda, věříš mi a jsi na mě hrdá, moc to pro mě znamená.

P.S.: a proč ta fotka? Protože moje mamka mě mimo jiné naučila šít. A když není po ruce stroj, tak se hodí staré dobré dvojité švy... tedy jedny ručně šité šaty, které měla babička to měly ještě poctivěji, prošito, pak otočeno a znovu prošito, dělalo to takové hezké tunýlky, ale na toto moje šití to stačí zatočit a prošít jednou:-)

 

 

JAK SE ŽIJE PRINCEZNÁM V ČECHÁCH, NA MORAVĚ A VE SLEZSKU?

Ida Sára Keltnerová
19. 4. 2024

Už jsem zde psala o hodných holkách, o jejich naučeném chování z dětství, které přetrvává i v dospělosti a ovlivňuje pracovní i soukromý život. Hodná holka se snaží vyhovět druhým, zavděčit se, kolikrát i obětovat své vlastní blaho nebo se nechat využívat proto, aby byla přijatá, cítila svou hodnotu a potřebnost pro druhé, aby se vyhnula konfliktům, zmírnila své strachy a cítila se sama ze sebe lépe. Obtížně si nastavuje hranice a říká ne. O asertivitě si může nechat jen zdát a vybojovat si něco pro sebe zůstává ve sféře snů a tužeb.

Mají něco společného hodné holky a princezny?

To princezny jsou jiné kafe a přitom mají i něco společného s hodnými holkami. Co to je? Nedospělost a závislost. Princezna stále ještě není královna a tak stejně jako hodná holka ve spoustě okolností závisí na svém okolí a to není dospělý, svobodný stav v životě.
I když, která z nás si občas neříká, že ten dětský sen být princeznou by nebylo špatné zažít i v dospělosti, hodit všechny starosti za hlavu a prostě jen být milovaná, krásná a opečovávaná? No, na chvíli možná, ale napořád? Posuďte sami.

Jak začíná "kariéra" princezen?

Princezny většinou začínají svou „kariéru“ jako tatínkovy holčičky, což je ještě silnější pouto než když jsou zbožňované pouze matkami nebo když se stanou princeznami až později. Matky si totiž snadno přestanou vážit a cítí se silnější, lepší a krásnější než ona, kdežto k otci zůstávají i třeba jen podvědomě připoutané a tím závislé.

Princezny o lásce, podpoře a ochraně od otce nebo jiné silné mužské postavy nemusely nikdy pochybovat a nemusely si je na rozdíl od hodných holek ničím zasloužit. Prostě tam od začátku byly a ony se mohly vyhřívat v jejich teple a bezpečí.

Možná si někdo řekne, že to je přeci výhra v loterii, tak co by na tom bylo špatně? Jenže každá mince má dvě strany.

To, co vypadá jako výhra v loterii, nemusí být vždy tak skvělé.

Sounáležitost, spříznění a propletení s otcem mívá velký vliv např. na budoucí partnerství princezny. Očekává totiž od mužů mnoho. Očekává, že budou stejní jako její otec. Tím je předurčená buď ke zklamání, že nikoho takového dokonalého nenajde nebo jí někteří muži začnou dávat najevo, že nebudou hrát tuto hru, protože nechtějí strávit zbytek života tím, že se o ni budou starat, nosit ji na rukou a vydělávat na její potřeby nebo si najde muže, často staršího, otcovského, dominantního typu, který na oplátku vyžaduje, že ona ve svém princeznovství zůstane a on bude rozhodovat a vládnout.

Když do toho hodí vidle sexualita.

Další věcí je, že obzvláště v pubertě, jak říká Jan Bílý a já s tím naprosto souhlasím, začne hrát roli sexualita a tam se ten skvělý vztah s tátou stane ambivalentním. Princezna chce dál blízkost a být tátova holčička, ale na druhou stranu je tam to riziko, že se podvědomě nabízí jako náhradní partnerka obzvláště pokud si otec s matkou moc nerozumí. To vede k nutnosti omezovat své sexuální vyzařování, pořídit si brnění pro ochranu, držení si odstupu v intimní oblasti a určitým způsobem nedospět, protože to tak je bezpečné.

Když si toto přepíšeme do budoucích vztahů, je nám asi jasné, že v nich nebude mnoho skutečné intimity, důvěry nebo vášně. Takové ženy mohou zůstat v holčičkovském vyzařování a nedospějí do skutečné zralé sexuality.
To je samozřejmě pro určitý druh mužů zajímavé a potom mohou být tyto ženy snadno zneužívány muži toužícími někoho ovládat, jsou snadnou kořistí pro zlatou klec, ale pokud mají štěstí a pokud si toho budou vážit, mohou s nejčastěji starším mužem laskavého otcovského charakteru naplnit i rodinný život, sexuální a partnerský vztah, který sice nebývá o velkých vášních, je to spíš vztah otce a dcery, ale určitě je bezpečný, hřejivý a mohou si v něm přát a diktovat téměř cokoli. Bohužel, princezny si tohoto často neváží a začnou se nudit.

Milenky, sekretářky a zlatokopky.

Z řad princezen se rekrutuje hodně milenek typu sekretářka, které ostatní ženy nenávidí a přitom ony jsou v tom často téměř až naivně, dokud se své princeznovství nenaučí vědomě používat k tomu, aby dosáhly svého. Nemyslí na okolnosti, důsledky a na ostatní. Prostě jako malé děti. Chtějí svůj pocit zbožňování, obdarovávání a bezpečí se starším nebo mocným mužem a pak jsou často upřímně zaskočené tím, že je každý chce jen do postele.
Hodné holky, když jsou milenky, tak jsou to spíš utěšovatelky chápající zranitelnou mužskou duši. Investují hodně a odcházejí s ničím. Princezny ve hmotě získávají hodně, ale pak často zůstávají samy nebo zaskočené nudou každodenního života s bývalým milencem, který se kvůli nim rozvedl a najednou to už není to, co bývalo.
Další úrovní jsou zlatokopky, které princeznovství zneužívají pro to, aby měly pohodlný život a společenský status.

Naivita a sebestřednost princezen.

Princezny jsou často naivní, sebestředné a žijí v iluzích o sobě a o světě, o princích na bílých koních a občas mají škatulkovité a omezené pojetí světa a vztahů. Mají nerealistickou přeceňující představu o sobě, svém významu a schopnostech. Vždy se někdo jiný staral o jejich bezpečí, měly pozornost, umetenou cestičku a nemusely samostatně čelit světu nebo si něco vydobývat. Očekávají, že to budou mít pořád lehké, všichni je budou milovat, pomáhat jim a sloužit a mají strach z toho, že by to tak nebylo. Chtějí to po partnerech, spolupracovnících a dokonce i klientech a dětech. Jakmile se tato očekávání nesplní, cítí často křivdu, nespravedlnost a spustí různé strategie, jak získat to, co potřebují. Použijí všechny možné dětské postupy od uraženosti, slz, výčitek, zraněnosti, slabosti, okouzlujícího úsměvu a roztomilosti až po roli oběti, výhružky, citovou manipulaci a vydírání.

Jak vzniká princeznovství u rebelek?

A co ty princezny, které vznikly později? Představte si, že sklony princezny se mohou objevit i v ženách, které otce třeba vůbec neměly nebo pro ně byl nedostupný.

Buď jsou to rebelky, které jsou na otce nebo i matku podvědomě naštvané, i když navenek dávají najevo, jak je jim to volné a že to vůbec neřeší. Rebelky se často rozhodnou, že použijí princeznovskou strategii, aby se otci pomstily na dalších mužích, matce na dalších ženách a vzaly si od nich to, co jim rodiče nedali. O vlivu této strategie na život rebelek si řekneme někdy příště.

Rodinné zlato aneb co se od matky naučíš, v životě jako když najdeš.

Nebo jsou to ženy, které se tuto strategii naučily od svých matek, tzv. se dědí z generace na generaci. Matky učí své dcery, jak si zajistit to, co pro svůj život potřebují tímto způsobem. Faktem je, že tam nebývá bohužel mnoho prostoru pro opravdovou lásku a tak se tyto ženy v jejím nedostatku stávají prázdnými, povrchními, chladnými a také z toho oškliví. Jsou to skvělé klientky klinik estetické medicíny a všech možných zkrášlovacích salonů. Bohužel ani společenský status a úctu nemívají, protože to prostě nejsou královny, i když si to o sobě často myslí.

Princeznovská práva ezo žen.

A pak jsou tady řekněme ezo ženy, které se princeznovství postupně naučily a získaly přesvědčení, že na něj mají právo. Díky různým terapiím, ženským seminářům a kruhům si zvednou sebevědomí (ale ještě ne to zdravé, celistvé a skutečné), slyší různé názory na to, jak vypadá správný muž a správná žena a pro jejich láskou a pozorností nedosycené nitro to zní jako skvělý plán na to, jak si doplnit to, co jim v dětství chybělo.
Toto už je jen krůček k tomu, že začnou fungovat v režimu „bohyní a královen“ a očekávají, že obzvláště pro muže by mělo přeci být ctí a radostí se o ně starat, pečovat a naplňovat jejich potřeby, aby ony mohly být těmi krásnými, jemnými a plynoucími ženami. Dokonce pomíjejí fakt, že ne všichni muži chtějí dřít v práci jen proto, že jsou muži a správní muži by to měli dělat rádi. Princezna si přitom ve své sebestřednosti zapomene všimnout, že ten muž třeba má hodnoty v něčem jiném a zajištění luxusního života pro ženu není důvodem proto, aby se udřel.

Věčná nespokojenost princezen aneb žádný chlap není dost dobrý.

Paradoxně si princezna ani muže, který se bude snažit vydělávat peníze a starat se dobře o ni a rodinu, stejně neváží a nikdy nebude spokojená. Když je muž hodně v práci, tak je zase málo doma a nedává jí dost osobní péče a pozornosti, ona se musí starat sama o děti a domácnost a to se jí nelíbí. Začarovaný kruh.
Nemusím asi říkat, že už je to jen krůček k tomu, aby si taková žena našla milence nebo požádala o rozvod, zanechala za sebou vyždímaného muže se zlomeným srdcem, který nenaplnil její očekávání a šla hledat jiného pana dokonalého za hojné podpory ostatních bohyní a rádoby královen, které jí říkají, že na to má právo a že si zaslouží někoho lepšího.

Jaké překvapení, když ho nenachází a cítí se osaměle a zklamaně. Zdroj péče si pak udělá z někoho jiného. Dokud žijí rodiče, tak očekává péči od nich, zbytku rodiny, dětí a paradoxně také v práci nebo od přátel. Princezna nemůže existovat sama. Potřebuje podporu, pozornost, obdiv a energii. Bohužel to spoustu lidí kolem postupně přestane bavit nebo je to vyčerpává, takže se osamělost a následná zahořklost princezny s věkem jen prohlubuje.

Jak funguje na muže možnost být hrdiny a zachránit slabou ženu.

A strategie, které používá princezna nejčastěji? Naivita, bezmocnost, je okouzlující, křehká a slabá, je tak trochu mimo realitu a proto potřebuje ochranu a pomoc. Nemusím říkat, že pro spoustu mužů je to přitažlivé, když je žena tak moc potřebuje a oni se mohou cítit jako ti velcí hrdinové. Pohádka se rozplyne ve chvíli, kdy zjistí, že žijí s rozmarnou a rozmazlenou holčičkou, která plynule přechází ve vyčítající a muže ponižující semetriku, kolem které neustále skáčou a ona po nich chce stále víc. I tak s ní kolikrát zůstanou, jen se buď uzavřou do sebe nebo si pořídí i další paralelní život. Tyto strategie často působí i na přítelkyně a přátele, kteří mohou být v područí princezen docela dlouho, dokud si neuvědomí, jak jednostranný ten vztah je a nerozhodnou se ho ukončit nebo nastavit hranice a pravidla.

To aby se v těch bohyních, královnách a princeznách čert vyznal.

Největší potíž je v tom, že spousta žen zaměňuje princeznu za královnu a tak trochu tím terorizují své okolí. Už asi tušíte, proč spousta mužů nesnáší ženské kruhy a podobné věci, protože hodně takových kruhů vedených vnitřně nedospělými ženami podporuje účastnice v těchto nedospělých životních a vztahových postojích. Není mnoho těch, které pomáhají ženám skutečně dospět a dorůst do skutečných královen, které nemají potřebu používat takové strategie, mají své vlastní zdroje energie a jsou nezávislé na chování okolí. Přiznejme si ale, že tato skutečná dospělost není pro spoustu žen na první pohled tak zajímavá a sexy, jako život princezen, které jsou krásné, zbožňované a dostanou vše, co chtějí.

Pracují princezny vůbec? A jak zvládají přistřihování křidélek?

V pracovní oblasti se setkáváme u princezen s dvěma hraničními polohami a také přechody mezi nimi.

Některé princezny jsou natolik zvyklé, že od otce nebo rodičů všechno dostaly, že se neumí postarat o sebe, orientovat se v životě a vydělávat si peníze. Pokud je dostatek zdrojů, které jim jsou poskytovány, tak je všechno v pořádku. Není ale zlato všechno, co se třpytí. Taková žena často zůstává finančně závislá na rodičích nebo partnerovi. Snadno se tak může dostat do situace zlaté klece nebo nemožnosti odejít ze vztahu s despotickým, manipulativním a autoritativním mužem nebo musí naplňovat očekávání rodičů, aby jí neodepřeli finanční a další podporu. Vnitřně si sama za sebe nevěří, hodnotu vždy získávala z péče ostatních a tak zůstává závislá a nesvobodná. Musí se přizpůsobit, aby přežila ve smyslu: „jsi dítě, jsi malá, neschopná, ničemu nerozumíš, tak do ničeho nemluv a poslouchej“, alespoň do doby, než jí to dojde a začne to měnit.

Jak si princezna zajišťuje úspěch? A dá se to snést?

Druhou polohou je, že v práci, společenském životě a v podnikání mohou být princezny paradoxně i docela úspěšné, pokud jim někdo nepřistřihnul křidélka. Působí sebevědomě, bez jakýchkoli pochybností řídí své okolí a rozdělují úkoly. Nepochybují o tom, že mají právo mít se dobře, mít dost peněz i pozornosti a tak spousta lidí kolem, pokud nejsou v sobě vnitřně pevní, se nechá řídit, ovládat a využívat.
Dokonce i spolupracovníci a spolupracovnice odvedou spoustu práce místo princezen, které se moc nepředřou. Hodné holky a kluci jsou na toto mnohem náchylnější než ostatní, protože neumí říct ne. V případě nespokojenosti umí udělat scénu nebo dát najevo své hluboké zklamání a pohrdání, čímž také dosáhnou svého, protože spoustě lidí nestojí za to, se s nimi dohadovat.

Jak prodává neochvějné sebevědomí?

Kromě toho jsou princezny něčím i roztomilé, umí okolí okouzlit a nadchnout a lidé se potom rádi přidávají k jejich blyštivým a krásným projektům, v kterých se nešetří penězi.
Princezny umí prodat každou maličkost, kterou pro někoho udělají, jako obrovskou věc. Umí udělat spektakulární kampaň a prodat jako V.I.P. službu něco, co hodné holky dělají jako naprostý základ, a nechají si za to dobře zaplatit. Funguje jim to mimo jiné proto, že bytostně věří tomu, jak jsou skvělé a to, co dělají, má obrovskou hodnotu a pak tomu věří i klienti. Toto např. podporují rodiče ve výchově amerických dětí, které od malička chválí za každou maličkost a budují v nich neochvějné sebevědomí, s kterým se pak stávají úspěšnými. My ve středu Evropy se nad tím občas ušklíbáme, ale přiznejme si, že to funguje.

Co se můžeme od princezen naučit?

Tím se dostávám k tomu, že z některých vlastností princezen se můžeme poučit v pracovním životě, ale i v tom osobním. Je super uvědomovat si hodnotu své práce, umět ji patřičně prodat a také si nechat dobře zaplatit za to všechno, co pro klienty děláme. Je prospěšné nesnažit se být vždy a za všech okolností statečnou medvědicí, která všechno zvládne sama a nikoho nepotřebuje. Může být fajn dopřát si něco pro krásu nebo trošku luxusní péče. Může být moc příjemné nechat se čas od času hýčkat a dát svému muži upřímně najevo, jak je skvělý, že si vážíme toho, co dělá a je náš hrdina.
Na rozdíl od princezen, které si neuvědomují, že jsou princeznami, my máme svobodu volby. Kdykoli z tohoto vzorce můžeme vystoupit a být zase těmi královnami, které jsou např. v době krize schopné fungovat a podržet muže nebo firmu, neopouštějí loď, která má potíže a rozhodně ji nezatěžují dalšími svými požadavky.

Příklad ze života aneb jak princezny potápí Titanic.

Uvedu vám jeden příklad ze života, jak se díky princezně může z fajn lodi stát postupně Titanic. Moje klientka mi s obavami o svého bratra vyprávěla příběh, jak se taková princezna pomalu stává její švagrovou a bez ohledu na finanční situaci jejího budoucího muže trvá na pohádkové obrovské svatbě. Ten muž je ochotný se kvůli ní dokonce zadlužit a ona tvrdí, jak je to v pořádku, jak se ten muž má postarat a že její úkol je si to užívat, nestarat se o peníze, být krásná a žádoucí. Takové ženy pak s pohrdáním muže opouští ve chvíli, kdy už nemůže zajišťovat jejich vysoký standard nebo jim to dávají alespoň pěkně sežrat.

Mimochodem se jednalo o ženu, která o sobě tvrdila, že je vědomá. Díky všem těm ženským seminářům uměla už ale dobře používat i svou sexuální energii a zároveň to nebyla na rozdíl od zlatokopek chladná ženská. Co na to říct. Toto je asi ještě nebezpečnější než tátova holčička, protože ta svou sexuální energii nepoužívá vědomě k manipulaci nebo ji má slabou nebo než zlatokopka, která tam zase nemá moc srdce.

A jak z toho ven? Může princezna vyrůst a stát se královnou?

1) První krok je princeznovské sklony v sobě rozpoznat. Většinou jsme kombinací různých typů, takže se možná jako princezna chováte jen v určitých situacích nebo jen s určitými lidmi.
2) Druhý krok je rozhodnout se to změnit. Přináší to totiž i své benefity, takže se vám nemusí chtít se jich vzdát, ale ta cena, jak jsem naznačila výše, bývá vysoká.
3) Třetí krok je začít se změnou.

  • Úplně nejjednodušší je začít se pozorovat, zastavovat zvykové chování a zkusit to jinak. Položte si např. otázku: „Co by teď udělala, jak by reagovala skutečně dospělá žena, královna? Jak by to vypadalo, kdybych měla být přímá, plně zodpovědná za sebe a nepoužívala hru na princeznu?“ a pak to zkuste udělat jinak.
  • Začněte si naplňovat sama své potřeby a respektovat to, že jedinou starostí druhých není starat se o vás. Možná by bylo fajn se občas o někoho druhého upřímně zajímat a udělat také něco pro něj a to nezištně.
  • Uvědomte si oblasti, v kterých jste závislá na někom dalším, který pak o vás rozhoduje a postupně to změňte.
  • Plňte si své pracovní i domácí povinnosti a přestaňte je přehazovat na druhé.
  • Rozhlédněte se kolem sebe a všimněte si, že možná ten váš chlap není tak špatný, jak si myslíte.
  • Další možností je začít při terapiích a konzultacích získávat lepší sebereflexi a rozkrývat své strategie a způsoby fungování.
  • Můžete se na to také podívat opravdu do hloubky a komplexně při konstelacích nebo přechodovém rituálu, osvobodit se ze závislého vztahu na otci nebo otcovském druhu energie, skutečně dospět a doplnit si vše, co vám kdy v životě chybělo.
  • Nezbytnou součástí cesty bude uznání vaší matky jako ženy vašeho otce a také jako ženy, díky které máte život a za to jí náleží úcta. Žena nemůže nikdy naplno dospět, odpoutat se z vlivu otce a přestat využívat muže, dokud se naplno nespojí s ženským světem, jehož součástí je i matka, takže musí nalézt v sobě způsob, jak svou matku přijmout, jak ji respektovat a zároveň jak nalézt svou vlastní podobu zdravého ženství. Proto miluji konstelace a další metody, které s tím pomáhají.

Shrnuto podtrženo, přeji vám všem naplněný a šťastný život, ať si svobodně a vědomě užíváte princeznovství, když je k tomu příležitost, protože to dělá život barevnějším a zábavnějším, ale ať vaše skutečná vnitřní síla a štěstí vychází z naplněného nitra, spojení samy se sebou, kdy nepotřebujete hrát různé hry s ostatními proto, abyste se cítily spokojené, milované a hodnotné.

..........................................................................
 

PROČ JSOU HODNÉ HOLKY CHUDÉ NEBO SEDŘENÉ?

Ida Sára Keltnerová
20. 3. 2023

Viděli jste někdy někde bohatou, úspěšnou a zároveň odpočinutou a uvolněnou hodnou holku nebo hodného kluka? Já ne. Když už bohatá a úspěšná, tak sedřená nebo rovnou obojí, sedřená i chudá.

Jak se ve vás hodná holka vzala?

Když si tak promítnu „kariéru“ a vývoj hodné holky (muži si doplní hodného kluka, je to podobné), tak už vlastně jako malá se naučí mít pozornost ke všem ostatním, jen ne k sobě.

Od mala se naučí načítat a vyhodnocovat své okolí, má anténky všude a skvělý pozorovací talent, protože na tom často závisí její přežití. Podle toho, jak vyhodnotí a načte situaci a jak na ni reaguje, se odvíjí, jestli bude přijatá a milovaná, jestli přijde trest, za co bude pochválená a za co kritizovaná, jestli bude doma klid.

Snaží se zajistit spokojenost rodičů, učitelů a dalších dospělých, na kterých závisí v té době její život, sebeúcta a hodnota a také vrstevníků, mezi kterými se pohybuje.

Vytvoří si svou strategii, jak si zajistit bezpečí, klid, pozornost, lásku a přijetí. Skvělá strategie, když je malá, ale když vyroste, tak už zase tak moc skvělá není.

Jak se hodná holka projevuje ve vaší dospělosti?

Výsledkem totiž je, že ani neví proč, ale pořád se chce zavděčit, čeká na pochvalu, schválení a potvrzení, na nějaký impulz, pokyn nebo znamení z venku, pro to, aby něco dělala, těžko se jí něco začíná nebo neudrží směr a nedotáhne započaté věci do konce.

Má zahlcené smysly, protože je cítivá, vnímavá až přecitlivělá nebo si raději cítění vypne, aby to vůbec dala. Má přetíženou mysl přemýšlením a zvažováním všech možných variant za všechny ostatní, aby všichni byli spokojení.

Život druhých má přednost před jejím vlastním, slouží, pomáhá a tvoří závislé vztahy, protože svou hodnotu odečítá od reakcí okolí na ni samotnou nebo od toho, kolik udělá práce.

Vyhýbá se konfliktům i za cenu, že se kvůli tomu potlačuje, raději druhým vyhoví, dělá věci, které dělat nechce, nechává si překračovat hranice, raději ustoupí než by se ozvala, až už kolikrát není ustupovat kam, všichni s její nekonfliktností už dopředu počítají a z osobního prostoru jí mnoho nezbylo.

Co to dělá se vztahy partnerskými i dalšími?

Přitahuje závislé nebo narcistní partnery, kteří chtějí její péči a energii. Hodné holky jsou velmi náchylné věřit, když jim někdo řekne: „já bez tebe nemůžu žít“, protože to zní jako z pohádky, konečně je někdo vidí a ocení. A přitom by bylo zdravé říct si: "ani náhodou, taková blbost! Být zodpovědná za život a štěstí někoho jiného? To je prostě příliš".

Pak se ještě připojí stárnoucí rodiče: „když já nikoho jiného než tebe nemám“ nebo děti: „mami, ty jsi nejlepší a palačinky jako ty stejně nikdy sami neuděláme“ nebo kamarádky: "ty jsi zlatá, ty mi vždycky tak pomůžeš, co bych bez tebe dělala".

Všechno a všechny neustále chápe, omlouvá jejich chyby, "kryje" vztahové i jiné problémy, čeká na lepší časy a doufá ve změnu, která jednou, až budou lepší okolnosti, přijde.

Je tak hodná, až se nechá druhými využívat a zneužívat a dokonce se často cítí špatně a provinile za to, když někdo v jejím okolí není s něčím spokojený. Přebírá veškerou zodpovědnost za situaci na sebe.

A co na to jemná žena nové doby, královny, bohyně a princezny?

Do toho seberozvojové kurzy hovořící o dávající, milující a soucitné ženě, té skutečné jemné ženě nové doby, která může zahodit emancipaci, protože se o ni bude starat muž, jenže tak nějak zapomněli na hodnou holku, která se rozdala už dávno a jejího muže ani nenapadne, že by se o ni měl starat, protože od toho je tady přeci ona.

Všechny ty princezny, královny, bohyně a rebelky ji štvou nebo jim závidí, protože jak to ty mrchy dělají, že jim to vychází nebo se vůči nim cítí méněcenná a neschopná.

Pak si přisadí matka nebo někdo jiný s tím, jak si má vážit toho, že má alespoň nějakého muže a práci a dokonalá past na hodnou holku sklapne ani neví jak. Ovinutá magickými vlákny slov a požadavků, že se skoro ani nepohne natož nějakým svým vlastním směrem, ani neví, jak se do toho dostala.

Myslíte, že měla hodná holka čas myslet sama na sebe? Ani náhodou!

Hodná holka se často musela nad běžný rámec dělit o svůj prostor, čas i hmotné věci, starat se o sourozence, rodiče nebo někoho jiného z rodiny. Mnohokrát neměla na výběr, jako malá už vůbec, nebo neviděla možnost vybrat si sebe a svůj život. Vždycky měl přednost život a spokojenost někoho dalšího, který na ní kolikrát závisel a to dokonce i v nízkém věku.

Někdy měla hodně autoritativní, dominantní, vyžadující nebo nepřítomné rodiče nebo partnery a naučila se, že je výhodnější poslouchat, neodporovat, nemít žádné potřeby ani požadavky, stáhnout se do svého vnitřního světa, vyhovět, nepřekážet a navenek hrát hru s ostatními.

Kam zmizel její život?

Většinou není moc v kontaktu se sebou, svými potřebami, vlastním směřováním nebo si nedovolí své potřeby naplňovat. Vždy je něco nebo někdo důležitější nebo se to prostě nedělá.

Žije skrz životy druhých a pomáhá realizovat jejich sny a plány. Neumí rozlišit, co jsou její přání a co přání okolí, rodiny, klientů. Reaguje na to, co kdo chce.

Je zvyklá, že jí odmala někdo z venku říkal, co, kdy a jak má dělat, co je správně. Snaží se být dokonalá, potěšit druhé, dělat věci správně, dodržovat pravidla a řád.

Není zvyklá rozlišit a následovat své vlastní impulzy, a za chvíli lítá jako hadr na holi, bezcílně, mimo svou životní cestu, den po dni, pořád stejně.

Jak vypadá pracovní život hodné holky? Dokud se tedy nevyčerpá.

Dokud se nevyčerpá, tak je to poslušná ideální zaměstnankyně, která dýchá za firmu a pracuje dobře a zodpovědně.

Nebo se strašně snaží být úspěšná třeba v podnikání a zároveň vše zvládat doma. Dře, všem se snaží vyhovět, nikoho nezatěžovat, poradit si sama, pomáhat druhým, neřekne si o pomoc, vždycky jí problémy druhých připadají větší a důležitější než ty její, včetně klientů.

Věří, že si vše musí odpracovat, snaží se následovat postupy a doporučení koučů, marketérů a představ, co a jak má dělat a do toho bere zodpovědnost za celý partnerský vztah, takže pracuje na něm i za muže. Bez kontaktu se sebou, schopnosti třídit, rozlišovat a držet kurz své cesty, to ale nefunguje.

Jak to celé končívá?

Postupně je zahlcenější a vyčerpanější víc a víc, až se jí přestane dařit. A najednou ti, kteří čerpali z její pomoci a využívali její dobroty, se odvracejí včetně rodiny a blízkých a ona spláče nad výdělkem, jak se u nás doma říkalo.

Klienti, partneři ani zaměstnavatelé nechtějí někoho v takovém stavu, který z toho ještě začne být nemocný, bez nálady, beze smyslu, emočně labilní a pardon, že budu trochu drsná, nemající energii, která by šla nějak využít.
 

Co se s tím dá dělat aneb konec hodných holek v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.

Doporučuji co nejdříve si různých stupňů a odstínů hodné holky u sebe všimnout a krok za krokem si rozšířit svou strategii přežití o nové možnosti. Neříkám, že se to nemůže někdy hodit. V nějaké vypjaté situaci mírové jednání, vyhovět a být za tu hodnou alespoň na oko pomůže, ale ve většině situací to prostě nepoužijete. Mnoho z vás asi nemá kariéru policejních vyjednavačů, že?

Toto ve svém životě postupně udělejte a uvidíte, co se stane.

⁕ První krok je, si toho začít všímat a říct dost, toto si už nechci dělat. Možná může být motivací váš zdravotní stav, jaký vzor předáváte svým dětem nebo finanční situace, kdyby nestačil ten vnitřní pocit. Jo, a nedělejte to všechno najednou. Vždyť víte, že jste náchylné k zahlcení, perfekcionismu a ztrácení směru, když je ve hře příliš mnoho věcí. :-)

 

⁕ Pak se začněte cíleně, v průběhu každodenního fungování ptát: „Co teď opravdu cítím? Co teď opravdu chci udělat já? Co teď potřebuji? Co by bylo fajn pro mě, když do toho nezahrnu všechny ostatní? Jak by to šlo udělat, abych si alespoň kousek z toho dopřála? Jak by vypadalo moje podnikání, kdybych ho nedělala podle ostatních nebo ve strachu? Co mi bere energii? Co mi dává energii? S jakými klienty bych si já přála pracovat? Co si přeji v životě tvořit?“

 

⁕ Začněte si představovat svou budoucnost, která nebude hodnou holkou limitovaná. Inspirujte se od těch, které to dokázaly. Zajděte si na konzultaci, terapii, seminář. Zazdrojujte se a připojte se někam, kde se vám dostane podpora a fandění, kde vás nebudou strhávat zpátky.

 

⁕ Poskládejte si priority a osekejte všechno, co nejste vy a co nemáte rády. Odložte to a pusťte. Tady máte video o pouštění a odkládání. Trocha motivace.

 

⁕ Vytvořte si ve svém nitru, ale i v životě nějaké místo, které bude jenom vaše, takový váš osobní ostrov pokladů, kam jen tak někoho nepustíte.

 

⁕ Dopřejte si něco jen a jen pro sebe, o co se nepodělíte. Hmotného nebo vnitřního. Dávejte si stranou peníze, za které si koupíte něco pro radost, ne co potřebujete do domácnosti.

 

⁕ Začněte si hrát, brát se méně vážně a dovolte si nedokonalost a menší výkonnost. Snižte svůj perfekcionismus, přestaňte se kritizovat za všechno, co děláte špatně a rozvíjejte v sobě vnitřní přirozené a radostné dítě. Udělejte něco nového, neobvyklého nebo trochu bláznivého.

 

⁕ Zařaďte si do slovníku a myšlenek věty: „Mě to nezajímá. Nejsem povinná mít neustále pochopení pro všechny a všechno. Na prvním místě mám zodpovědnost za sebe. Druzí mají i jiné možnosti, jak naplnit své potřeby a postarat se o sebe. Mohu si říct o pomoc dřív, než úplně budu rýt držkou v zemi. Já teď nemůžu. Ne, neudělám to. Nemám čas. Fandím vám, abyste našli řešení, já ho nemám. Nevím, neumím, nemůžu.“

 

⁕ Srovnejte si v sobě, že i když třeba v diáři volný čas máte, tak ve skutečnosti nemáte, protože to bude čas pro vás a ten je stejně důležitý, jako třeba čas věnovaný klientům a rodině. Naučte se dopředu si plánovat a rovnou v diáři vyškrtávat okénka, kdy nekývnete na žádnou práci ani potřeby někoho jiného, to budou vaše oázy regenerace, snění, zábavy a splněných přání.

 

⁕ Připomínejte si, že nejste nepostradatelná. Bude to znít drsně, ale kdybyste umřela, svět a život by se točil dál i bez vás, takže za vyčerpání, usloužení a uobětování se nejsou žádné bonusové body ani zápis do dějin. V krizi si to představte, jak by si všichni ti, kteří teď vypadají, že bez vás nemohou fungovat, zajistili své potřeby, kdybyste tu nebyla. Zcela jistě by přežili a nějak by si to zařídili. Museli by.

 

⁕ Srovnejte si v sobě, jak velké máte děti a co všechno už by mohly samy zvládnout. Uděláte tak pro ně kolikrát víc, než svou péčí. Připomeňte si, že váš muž je dospělý člověk, který je schopný se o sebe postarat nebo se to naučit. Velkým písmem si někam napište, že přátelství je o vzájemné ne jen o jednostranné podpoře a pomoci. Pusťte k vodě kamarádky, které toho nejsou schopné a zajímáte je hlavně, když ony potřebují vás.

 

⁕ Ujasněte si, že pro klienty jste dodavatelkou toho, co potřebují, ale nejste zodpovědná za jejich život a štěstí a taky že na klienty, s kterými nepracujete ráda, zcela jistě někde čeká někdo jiný, který s nimi bude pracovat rád, protože mu to bude dávat smysl nebo to s nimi bude umět.

 

⁕ Upravte popis svých služeb tak, aby byly jasně zaměřené, byly tam hranice, vaše pravidla a upravte cenu tak, aby to bylo lákavé pro ty klienty, s kterými chcete pracovat. Jakmile máte u něčeho pocit, že to vyzařuje energii: „jsem tu pro všechny, kdykoli, vy jste klienti a určujete pravidla“, tak to změňte. Požádejte přátele o zpětnou vazbu.

 

⁕ Pokud jste zaměstnaná, změňte komunikaci na pracovišti, starejte se na prvním místě o svou náplň práce a občas dělejte, že nevnímáte a neslyšíte, co se děje kolem obzvláště, když někdo po milionté potřebuje zachránit.

 

⁕ Využívejte své schopnosti, vlastnosti a dary tvořivým způsobem pro sebe, svou práci i vztahy. Využívejte své vnímavosti, citlivosti, naladění se, empatie, pochopení, soucitu, mít pozornost k hodně věcem najednou, uvědomovat si kontext situací a souvislosti, dohlédnout až za roh, předvídat, odhadovat lidi a situace, nelpět na egu, domluvit se téměř s každým, být pružná, přizpůsobit se měnícím se podmínkám tvořivým způsobem atd. tam, kde je to na místě.

 

⁕ Naučte se své schopnosti a vnímavost vypínat, když něco prostě není vaše věc. Opravdu nemusíte vnímat pocity a všímat si všech lidí třeba ve veřejné dopravě nebo přemýšlet nad zákazníky a projekty manžela, když zrovna máte svého dost.

 

⁕ Opakujte si, že vaše hodnota nevzniká tím, kolik něčeho uděláte, jestli to děláte perfektně nebo jestli vás někdo ocení. Vaše hodnota vzniká tím, že jste, že jste se narodila, že jste člověk, že jste to vy. Jedinečná, neopakovatelná. Nikdo není stejný jako vy. Naučte se oceňovat a chválit sama sebe, i za maličkosti. A když se něco nepovede, tak prostě jděte dál a oceňte se za to.

 

⁕ Říkejte a pište si afirmace, třeba jako tyto: „ Mám právo být šťastná, úspěšná, bohatá a v pohodě. Mám právo na svůj život a svou cestu. Mám odvahu tvořit si přesně takový život, který si přeji žít. Nastavuji si zdravé hranice a využívám svou energii tvořivě.“

 

⁕ Narovnejte se, nadechněte a užijte si nový začátek svého skvělého života, který si zasloužíte.

 

Jak vám s tím můžu pomoct já? 

 

V jarní vlně vám k tomu ku pomoci nabízím sérii konstelačních seminářů, které vám pomohou poskládat si život, zažehnout v sobě vnitřní oheň, sílu a odvahu, využít naplno energii dračího roku, vidět na věci pravdivě a bez iluzí, osekat všechno, co brzdí a brání tomu být samy sebou, realizovat se a přestat se bát, pomohou aktivovat a posílit to, co vám pomůže jít vpřed a to v práci, podnikání i ve vztazích, partnerství a na prvním místě ve vztahu k sobě.

Máme za sebou první dračí a čekají nás navazující pracovní a byznys a potom vztahové. Dopřejte si to jako kombo a využijte jarní energii začátku a taky výhodnější cenu.

Nemůžete na skupinu nebo nesedí termíny? Domluvte si individuální balíček konzultací nebo konstelací.

Prostě chytněte příležitost za pačesy, je to opravdu skvělý rok, který nám otevírá možnosti, z kterých budeme potom dál čerpat.

Hrdinkám svých vlastních životů, vztahů i byznysu zdar a budu se na vás těšit.

Ida Sára K.

A co vy na to?

Ahoj Ido,
tys mi koukala padesát let pres rameno? :) :)
Je tak úžasné číst popis toho, čím si člověk prošel a vědět, ze všechny ty pochybnosti o sobě byla jen manipulace, aby si okolí udrželo tu hodnou holku… A pak dále číst tvoje moudre a laskave rady a tetelit se radosti, ze na to člověk přišel, a ze je to spravne. Protože já už tam jsem. V tom ideálním životě, kde se cítím šťastná a naplněna. Takže můj příběh potvrzuje pravdivost všeho, co v článku píšeš. VČETNĚ toho, jak MOC můžeš lidem pomoci ty.

Moc ti děkuji!
Teď jen držím palce mému příteli, aby se mu podařilo projít tu cestu taky až k zadoucimu konci :), zatím je někde v polovině.
Mám tě moc ráda a doufám, že tě osud odměňuje za to všechno, jaká jsi a jak pomáháš druhým!

H.
Hana Knéblová
Picasso consulting

 

..........................................................................
 

VÍTE, KDY A PROČ JSEM VIDĚLA RUDĚ?

Ida Sára Keltnerová
7. 3. 2023

Dostat se ze syndromu hodné holky/kluka jemně a laskavě? Bylo by to hezké, ale…

Představa, že si své hranice nastavíme a z hodné holky/kluka se proměníme mírumilovně, plynule a jemně prostě nefunguje. Vyzkoušeno na lidech.

Viděla jsem to tolikrát, jak se ženy často téměř na prahu zhroucení musely zdravě naštvat, zanadávat, rozbít pár talířů nebo prožít naprosto nekompromisní zážeh životní síly a pevně, nekompromisně říct dost, vymezit se a aktivovat dostatek energie a odvahy pro to, aby to opravdu dotáhly do realizace změn a taky aby je ostatní brali vážně.

Jinak se to pořád snažily všem vysvětlovat, myslet na všechny kolem, řešit to jemně a v klidu a to prokládaly občasnými výbuchy vzteku, pláče nebo sebelítosti, takže je okolí rozhodně vážně nebralo, možná jen jako labilní osoby. Znáte to, pes, který štěká, prý nekouše. Takže to chce činy. Občas i trochu kontroverzní a odvážné. Vyrůst ze štěkající čivavy do něčeho většího, co už štěkat ani nemusí, protože už tím, že to je, to budí respekt.

Aby mohl někdo z něčeho vystoupit, něco změnit a tu změnu si ustát, potřebuje energii, to je naprostý základ, rozhodnutí, držení směru, důslednost, odvahu udělat konkrétní věci a vytrvalost.

Na nastavené hranice a vaši novou podobu budou totiž narážet lidi a zkoušet, jestli jste dost pevní. Původní patro s nižší energií bude mít tendenci strhávat vás zpátky. Odvrátí se od vás pár lidí, kterým jste přestali dávat energii a vztahy s vámi pro ně přestanou být výhodné. Pár lidí vám řekne, že vás nepoznávají a že předtím jste byli milejší. Pár věcí v životě budete muset přehodnotit a změnit a ne vždy to bude příjemné. Prostě ještě není vyhráno.

Jsem hrdá a šťastná na to, jakou cestu mám už za sebou. Byla doba, kdy při slovech „buď hodná“ jsem začínala vidět rudě. To už ale byla dobrá aktivní fáze. Musela jsem se naučit vztekat, upouštět páru, čelit konfliktům, sáhnout si na své temné stránky, čelit svým strachům, naučit se koncentrovat a stavět se za sebe.

Jsem šťastná, že teď s jistotou a vnitřním klidem dostávám ven vnitřní sílu z jiných žen, kterým pomáhám s odvahou se stavět samy za sebe a svůj život, přestávat se obětovávat, žít nejlepší podobu sebe sama a tvořit si pro to ty nejlepší možné podmínky.

Vím, že ten, kdo provází, se této síly nesmí bát, musí ji znát a být s ní v souladu. Síly, která umí zabíjet, ale i oživovat. Záleží, jak ji kdo používá. O vnitřní síle se píše hodně, ale málokdo skutečně ví, o čem tato síla je a myslí si, že se s ní spojí jemně a laskavě. Tato síla je spojením nahoře a dole a to znamená zahrnout i ty nejtemnější zákoutí lidské bytosti, dotknout se života i smrti, lásky i bolesti.
 

Tak co, stojíte sami sobě za to? Jak jste na tom se svou „hodností“?
 

Mimochodem, nepředstavujte si za syndromem hodné holky/ kluka jen nějaké chudinky. Často se to týká i velmi úspěšných lidí, jen ten úspěch je vykoupený obrovským množstvím práce, přílišným vycházením vstříc, únavou a vyčerpáním, strachem zdražit své služby a být vidět, odmítnout nevýhodné spolupráce nebo klienty, kteří je vyčerpávají.

Pro podporu celého procesu vystoupení ze syndromu hodné holky/kluka doporučuji kromě mých skvělých „dračích“ a jiných konstelací a jednorázového či pravidelného provázení báječnou éterickou směs namíchanou Janka Urbanová (můžete si ji nechat od ní i namíchat a poslat). S Jankou se potkávám v klubu Duše byznysu u Madla Čevelová, která tam měla minulý měsíc skvělý webinář o hodných holkách.

Ať se vám moc dobře daří

Ida Sára K.
 

..........................................................................
 

MILOVAT, ALE NEOBĚTOVAT SE

Ida Sára Keltnerová
27. 2. 2023


"Miluju vás, chápu vás, našla jsem soucit s vámi i se sebou, ale přestávají mě zajímat hry, které chcete, abych s vámi hrála.
Přestávají mě zajímat vaše důvody, proč něco nemůžete změnit.
Přestávám po vás změnu chtít.
Přestávám vám pomáhat na svůj úkor.
Nechávám vás za zády vašemu osudu a vaší síle.
Beru do svých rukou svůj život.
Veškerou svou energii vkládám do žití svého života.
Jdu vstříc své cestě, čelit svým výzvám a užít si to.
Letííííím...."

To je úryvek ze sobotních silných a hlubokých konstelací s tématem Jak si poskládat život v roce 2024 aneb jak letět s drakem směrem k rodičům a rodovým vlivům.

Někdy po dlouhé cestě, na které jsme očistili a uzdravili svá zranění, kdy jsme pochopili a máme soucit s chováním druhých, vynaložili jsme spoustu energie na harmonii v původní rodině i v té současné atd., přijde moment, kdy už prostě není, co dalšího měnit, ocitneme se na limitu své síly a kapacity a také kapacity ostatních.

A to je přesně moment, kdy je v pořádku a dokonce je to nutné a sebezáchovné nechat to být. Pomodlíme se za štěstí všech, pustíme je, odevzdáme Životu a svou energii věnujeme opravdu sobě, svému životu, svému letu.

Mimochodem, paradoxně, nejen nám, ale i našim blízkým to také přinese mnohem více vnitřní síly a energie, než když jim neustále nějakou dodáváme.

Jsem vděčná a v úžasu, jak jsme již daleko, jací lidé a s jakými záměry přicházejí na mé semináře konstelací, kde už neřešíme základní věci, ale věci směřující dopředu, do života a ke zhodnocení toho, co jsme už prošli.

Možná jste i vy v podobné životní fázi?

 

 

LÁSKA NEBO SYPÁNÍ POPELA NA HLAVU

Ida Sára Keltnerová
14. 2. 2023

 


COŽE? POPELEČNÍ STŘEDA A VALENTÝN VE STEJNÝ DEN? To jako vážně?

Opravdu zajímavá kombinace. A mě k tomu napadlo, že je to obrovská příležitost!

Příležitost, jak do tradice založené na pokání, sypání si popela na hlavu a kajícného zpovídání se ze svých hříchů vnést trochu lásky.

Taaakže, DNES JE ČAS ZAMILOVAT SE SAMI DO SEBE A MÍSTO POPELA SI NA HLAVU NASYPAT TŘEBA KYTKY NEBO LESKLÉ KONFETY NEBO SE PROSTĚ POHLADIT A OBEJMOUT.

Dnes už se ví, že vina je velmi destruktivní emoce nejen pro nás, ale i pro okolí, pokud se tedy zrovna nejedná o okolí, které ten pocit viny využívá a zneužívá pro svůj prospěch nebo pro získání moci nad tím druhým, kdy se vina stává nástrojem manipulace....a to asi není moc láskyplné že?

No a ve vztahu k nám samotným je vina často jeden z velkých důvodů, proč máme v sobě často už od dětství nevědomá přesvědčení, že nemůžeme být šťastní, nejsme dost dobří, nemáme právo dělat to, co máme rádi, nemáme právo na cokoli dobrého v životě a jedinou cestou je splatit vinu svým utrpením, omezováním se a čekáním, až nám někdo odpustí.

Brrrrrr, člověk se až oklepe.

To, co funguje, když se něco nepovede, je omluva, narovnání nebo vyrovnání, přijetí zodpovědnosti, upřímný zájem a hlavně láska k sobě, té situaci, všem, kterých se to dotklo.

A z druhé strany vrátit vinu, která k vám nepatří tomu, kdo ji na vás dal (co vás do toho má co zatahovat!) a ochota pustit lásku do všech křivd a zranění, aby se mohla uzdravit a člověk mohl jít v životě dopředu. Jinak se to snadno přesmykne do sebelítosti a oběti a na ty my už přeci nehrajeme.

Souhlasím se současným církevním výkladem k Popeleční středě ve smyslu nepřipoutanosti na hmotě, ale svými slovy to rozvíjím a dávám do této podoby:

"NIC Z TOHOTO SVĚTA NESTOJÍ ZA TO, ABYCHOM SE TÍM TRÁPILI, ALE MNOHO Z TOHOTO SVĚTA STOJÍ ZA TO, ABYCHOM TO MILOVALI."

Krásnou Popeleční středu a také Valentýna nám všem.

Přeji hodně upřímnosti k sobě i k druhým a také lásky.

CO VY NA TO? JSTE SPÍŠ LÁSKAŘI NEBO SYPAČI POPELA?

 

..........................................................................
 

DNES NAOSTRO O DNEŠNÍ DOBĚ, ŽENÁCH A MUŽÍCH
aneb konec hodných holek v Čechách, na Moravě i ve Slezsku

Ida Sára Keltnerová
12. 2. 2023

Milé ženy, ale číst mohou i muži:-)

Dnes na to půjdu rázně a na ostro. Trochu si i připadám jako že jdu na ostro, protože dnes poznáte i jinou než jen mou laskavou, chápající, humornou a odlehčenou stránku. Jsem i bojovnice a strážkyně cesty!

Proměna v roce dřevěného draka.

Mimo jiné začal rok dřevěného draka a to není žádné plyšové nebo domácí zvířátko. Jsem ve svém živlu a těším se na společný let. Miluji dračí sílu. Pro tento rok budeme potřebovat hodně síly, odvahy, akčnosti, energie a také dobrého zacílení, jinak se budou zhmotňovat naše náhodné myšlenky a přání.

Po 2,5 leté transformaci jsem dospěla právě do tohoto bodu, v kterém i díky drakovi budu moct naplno projevit, co přináším světu a tím i vám. Některým z vás se to možná nebude líbit, ale na to draci nehledí. Létají tam, kde jejich sílu vítají a chtějí se k ní připojit.

Dnešní doba bez obalu.

Dnes nebudu nikomu mazat med kolem pusy. Spousta lidí si ani neuvědomuje, jak energeticky a mentálně náročné době čelí. Jsou unavení, zmatení ve svých příbězích, vše je stojí spoustu energie, ztrácí radost, lehkost a jiskru. Vnímavější lidé to cítí. Mluvila jsem s mnoha takovými, kteří ztrácí naději, smysl, důvěru v sebe, vzdávají to a pochybují o tom, jak žít dál v záplavě technologií, odlidštění, zmatení, nevědomosti a světa, kterému přestávají rozumět.

Brána zlatého věku je pryč.

Změnila se doba, vyžaduje se od nás všech něco úplně jiného než před pár lety. Bez koncentrace na vnitřní zdroje, odvahy a odhodlání jít v životě dopředu, hýbat se, být aktivní, pružní, držet směr a smysl, rozhodnutí pro sebe a převzetí plné zodpovědnosti za to, co ve svém životě tvoříme, to prostě nebude dobrý.

V dnešní době to nejde samo. Brána zlatého věku v podstatě snadného plynutí, spojení a sebepoznání se zavřela. Rozhoduje se o tom, kdo kam bude patřit, jakou cestou půjde. Všude je záplava informací a postupů, ale rozeznat rychlokvašky od poctivé často méně líbivé cesty, oddělit zrno od plev, není snadné.

Co se děje v ženském světě?

A navíc vnímám, co se děje a co se mění v ženském světě.

Vidím kolem sebe spoustu žen, které se vzdaly kousku nebo i velkého kusu své síly, aby vedle nich mohl za poslední roky vyrůst jejich muž nebo aby se přiblížily ke svým otcům a získaly jejich lásku. Dělaly to z lásky, s cílem uzdravení svého ženství, pro zachování partnerství, rodiny, ale kolikrát i ze strachu, aby nezůstaly samy nebo i z ekonomických důvodů.

Děláme to, co naše maminky a babičky nemohly.

Díky celé té ženské vlně a obrození posledních 20 let jsme se znovu staly ženami, objevily znovu i své jemné, něžné a přijímající části. Naučily se o sebe pečovat, plynout, být krásné. Očistily jsme ženskou sílu od ženských manipulací. Ještě ne všechny z nás, ale hodně již ano. Staly jsme se podporujícími a respektujícími matkami. 

Dovolily jsme mužům, aby byli vedle nás muži, vyrostli a dospěli. Udělaly jsme jim vedle sebe místo. Děláme to, co naše maminky a babičky nemohly, protože ony v hybné síle emancipace musely kolikrát ztvrdnout, aby to vůbec daly.

Co a koho jako ženy dotujeme svou energií?

Jenže, kolik z nás to zadotovalo ze své energie? Kolik z nás se v tom vzdalo síly svého vnitřního muže proto, aby mohl sílit ten venku? Kolik z nás trpělivě čekalo na obrození mužství?
Kolik z nás se zmenšilo, aby na ně zbyl kousek otcovské nebo mužské lásky aneb "za trochu lásky šla bych světa kraj"?
Kolik z nás se bálo používat svou skutečnou sílu proto, aby někomu neublížila, aby neodradila muže, aby nespustila hněv a potlačení od otce nebo matky, které bychom "podruhé" už nezvládly?
Kolik z nás raději dávalo, chápalo, bylo za ty hodné a podporující jen aby všichni kolem nás a tím i my byli spokojení nebo možná proto, že byly přesvědčené, že tak je to správně?

Není už čas nechat muže, aby se o sebe postarali sami?
Není už čas odložit své strachy a všimnout si jak velký kus cesty jsme už ušly?
Není už čas začít se znovu ptát samy sebe: „A jak si stojím teď já? Jaký je můj život? Kde je moje síla? Žiji opravdu to, co jsem vždycky chtěla? Dělám to, co mám ráda? Jsem pro sebe důležitá?“ nebo jsem se přizpůsobila okolnostem, vzdala se části své síly a ani si to neuvědomila?

Upřímně, kolik konstelací, konzultací a dalších věcí za poslední dobu bylo skutečně pro vás?

Kopala a pracovala jsem pro muže 15 let a teď je potřeba něco změnit.

Posledních 15 let jsem pracovala hodně i pro muže. Kopala za to, aby k nim ženy získaly respekt, dělala vše pro uzdravení jejich zranění a traumat, ukazovala a transformovala manipulace, ovládání a využívání mužů ženami a mnohem víc, objímala, léčila, podporovala. Udělala jsem pro ně opravdu hodně, a kdo mě zná, tak ví, že jsem k mužskému světu v respektu.

Jsem hrdá na tu cestu i na výsledky, které to přineslo. Bylo to velmi funkční, je tam spousta fakt krásných a silných příběhů, jak to mužům a tím i jejich ženám pomohlo. Podporovala jsem i páry a pomáhala ve vzájemném žensko mužském pochopení.

Pomáhala jsem uzdravovat hluboká mužská zranění a nedůvěru k ženám způsobenou dominantními, narcistními, citově nedostupnými, chladnými, nepřítomnými nebo citově a energeticky závislými a pozornost vyžadujícími matkami, otci, bývalými i současnými partnerkami. Byla to naplňující a smysluplná práce.

Doba ale pokročila, jsme už jinde a já to pro dobro svoje, mužů, žen i lidstva měním.

Chci vidět výsledky, samostatnost a cestu hrdinů.

Minimálně 12 let běží plošně mužské kruhy a mluví se o mužských tématech a já chci vidět výsledky. Už mě nebaví poslouchat pořád vysvětlování, proč muži nemohou udělat to a to. Že si musí nejdříve zpracovat syndrom hodného kluka, pak matku, pak otce, pak sexualitu atd. a my ženy to musíme chápat, podporovat a čekat.

Nemluvím tady o mužích, kteří tu cestu začínají. Mluvím tady o mužích, kteří o těchto tématech ví.

Změnila se situace, má se jít na další úroveň a ti, co se mají posunout si lpí na tom původním patře. Pro mě za mě, ať si tam klidně zůstanou, ale když si stěžují, že na tom nižším patře nemají dost energie a chtějí po těch z vyššího patra (kteří udělali tu práci, aby se tam dostali, aby tam vylezli), aby jim tu energii dávali nebo aby místo nich dělali úkoly vyššího patra, které by měli dělat už oni, tak to pro mě je hra na braní energie a často také skrytá manipulace.

A ženy, které nechtějí o ty vztahy přijít, a pozor, nejedná se jen o partnerské vztahy, ale dělají to i kamarádi a milenci a ti, co nevědí, co vlastně chtějí, tak dávají a dávají a věří, že svou nekonečnou láskou to jednou změní.

Je mi to líto, když provázím ženy, které energii nabytou na konzultaci nebo konstelaci potom dají muži, rodině, komukoli nebo ji prostě vyplýtvají, protože nejsou zvyklé mít ji pro sebe, pořád ještě hrají hru na hodné holky, které ale bohužel bývají spíše po zásluze potrestány než odměněny za to, jak jsou hodné, nebo mají strach, co by ta vyšší hladina energie nebo řekněme sebelásky, sebehodnoty a sebevědomí udělala s jejich životem.

Full servis už mužům opravdu nepomáhá.

Milé ženy, naše péče, podpora, pochopení a neustálý respekt k mužským bolístkám jim právě teď přestává myslím dělat dobrou službu. Takto se nikdy nestanou skutečnými bojovníky a hrdiny svého života. Taková cesta zahrnuje i výzvy a nepohodlí, spoustu rozhodnosti a síly, kterou musí prokázat a to jim ten neustálý full servis neumožní.
Vidíte? Už zase kopu za muže. I v tom, abychom jim přestaly dělat kamarádky, matky, terapeutky, pečovatelky, servisní tým, utěšovatelky atd. myslím na ně a není to proti nim.

Konec hodných holek v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.

To stejné ale nepodporuje už nás. Možná jste si všimly, že strategie hodných holek, strategie radši se zmenším, budu mít méně síly a díky tomu přežiji a budu mít dobré vztahy, strategie budu dělat hodně pro druhé, raději to odpracuji i za ně a ono se mi to vrátí, nefungují.

Chce se od nás už něco jiného než před lety, ale hlavně už je taky možné něco jiného než před lety. Přeci někde musí být vidět i výsledky ženského obrození, kruhů a všeho možného, co jsme za ty roky prošly.

Mimochodem i předstíranou nebo skutečnou slabostí nebo nezodpovědností za svůj život manipulujeme zase i my muže a vytváříme na ně tlak, aby se o nás postarali a dělali nám tatínky nebo prince na bílém koni a hodná holka je fajn za kámošku, nebo když je něco potřeba, je s ní pohodlný život, myslí a dělá věci rovnou i za druhé, ale nechceme náhodou od vztahů mnohem víc?

Muži to většinou vyřeší milenkou nebo prostě nejsou doma a co ženy? Nespokojené, často zklamané nebo to snášejí, protože to tak mají všichni, nebo obviňují muže a stěžují si, jiné si řeknou, že budou oplácet stejnou mincí a když už ti muži k ničemu nejsou, tak si z nich alespoň něco vezmou, ale spokojené taky nejsou, jen z toho něco mají.

A kde je láska, kde je vášeň, kde je smysluplnost, vzájemná podpora, zajímavý život? Milé ženy, za spoustu z toho si ale bohužel můžeme samy, protože to jednoduše umožňujeme a hrajeme ty hry.

Ženy, čeká nás další, odvážný krok na naší cestě.

Vidím kolem sebe ženy, které mají za sebou už obrovský kus cesty a teď mají před sebou další krok a ten není jednoduchý, ale nutný. Obzvláště v roce dřevěného draka, který neodpustí nerozhodnost nebo když někdo bude mimo svou sílu, cestu a proud.

A v tomto kroku už nejde ani tolik o muže a jak to k nim máme. I když to je pro většinu žen klíčový moment připoutanosti. Jde jen a jen o nás a náš život. 

Hodně se mluví o traumatech, přetížení, potřebě dělat věci bez tlaku, odpočívat, být k sobě laskaví a já s tím vším plně souhlasím a moc tomu fandím. Sama vím, jaké to je vyhořet a kolik času, zpomalení, odpočinku a péče člověk potřebuje, aby se uzdravil.

Když ale zůstaneme jen v tomto, tak to nebude fungovat. Ze spousty traumat vede ven kromě té citlivosti a měkkosti v určitou fázi struktura, rozhodnutí a síla se z toho dostat. Pohnout se jiným způsobem, přerušit automatické reakce. Říct dost, takto to už dál nechci a jdu to změnit. A týká se to jak žen, tak mužů.

VĚDOMĚ SE ROZHODUJEME PRO SVOU BUDOUCNOST PRÁVĚ TEĎ!

Na co budeme potřebovat svou sílu nejen v dračím roce?

A svou sílu, milé ženy, budeme potřebovat jak pro sebe a své projekty a zdravé vztahy, tak pro své děti, protože v tomto světě budou potřebovat nejen naši lásku, ale také naši pevnost, jasnost, pevné hranice, sílu se za ně postavit a také udržovat frekvenci, která je vyšší než frekvence technologií a umělé inteligence a také lidsky teplá.

Čím budeme koncentrovanější, svobodnější, nezávislejší, napojené na vnitřní i vnější zdroje, stabilní v životě, vztazích, sociálních vazbách, hmotném zajištění, tak tím budeme méně ovlivnitelné strachem, světem, pochybnostmi a budeme v hojnosti hmoty i ducha žít to, co si přejeme, mimochodem paradoxně i mnohem zdravější a naplněnější vztahy s muži.

P. S.: Nemluvím o tom stát se mužatkami, mluvím o rovnováze ženské a mužské energie, vnitřní ženy a muže, o racionálním přístupu, vystoupení ze strategie hodné holky, neztrácení své energie a prohlédnutí různých energetických her a manipulací, které se dějí ve vztazích s muži.


Přináším ženám odvahu žít svůj život.

Proto jsem se rozhodla, že na prvním místě budu přinášet ženám odvahu žít svůj život.

Proto jsem se rozhodla měnit svět tím, že budu podporovat ty ženy, které ho už mění nebo mají potenciál ho měnit.

Proto budu nově ve větší míře podporovat ženy i v jejich podnikání, aby se jim v tom dobře dařilo a mohly realizovat své prospěšné vize a projekty.

Proto budu dál podporovat ženy, které mají vliv na své děti, rodiny, prostředí v kterém se pohybují a pracují.

Proto budu mnohem víc mluvit a psát bez obalu, protože ta neustálá přílišná laskavost a ujišťování, jak je všechno skvělé, zamlžuje jasné vnímání a bdělost, člověka oslabuje a činí ho zranitelnějším.

A teď je čas i na užívání si a vděčnost.

Tak, a skvělé na tom je, že když člověk přestane být naivní a nalije si takto čistého vína, tak potom si to může i užít. Užívat si to a přitom vědět, že kdykoli může vycenit zuby a zavrčet, když bude třeba.

Teprve bez naivity pro mě nastupuje možnost si hrát, smát se, vnímat vděčnost za to kde a jak žijeme, protože pořád patříme k privilegovaným lidem na této planetě, máme neskutečné možnosti.

Cítím vděčnost za každý opravdový lidský kontakt, který pohledem do očí, obejmutím, laskavým slovem, upřímným zájmem proměňuje a převibrovává nervovou soustavu na odolnost, vyživenost a bezpečí.

Vnímám vděčnost, že žiju a že ve mně hoří ta jiskra a vášeň, smysluplnost, protože byly chvíle, kdy jsem to i já vzdávala a mnohem snadnější než zůstat a žít se zdálo odejít.

O tom, co mi pomohlo, aby se tak nestalo a díky čemu jsem tady zpátky ve své síle a odhodlání, zase někdy příště.

..........................................................................
 

PŘÍBĚH STŘÍBROVLASÉ HRDINKY

Ida Sára Keltnerová
7. 2. 2023


Včera jsem provázela individuální konstelací úžasnou, krásnou, stříbrovlasou a energickou 72 letou ženu. V podstatě kolegyni, která patří ke generaci prvních konstelatérů u nás. Wow! Bylo mi ctí.

Její příběh byl neuvěřitelný. Plný výzev a opravdu hodně těžkých věcí téměř od samého začátku života. Dokázala se s tím popasovat, postupně transformovat všechna traumata a pomáhat na cestě i ostatním. Pro mě prostě hrdinka a ještě zhmotněná naděje, že i za 25 let můžu být prostě úžasná i já.

Terapie a řešení problémů a příčin? Děkuji, stačilo!

A proč si myslíte, že přišla? Kromě toho, že mě doporučil její kamarád, byla jsem jí sympatická a na první pohled věděla, že jsem pro ni ta pravá?

Nepřišla něco řešit. Terapií a čištění už bylo dost. V podstatě si přišla pro zhodnocení výsledků své práce na sobě a užít si hojnost sklizených plodů.

Člověk v určitou fázi cesty dojde do stavu, kdy už např. se svou rodinou a příběhy předků nemá problém, prožívá klid a mír. Může tak mít pocit, že je to ten konec, výsledek. Jenže tím to nekončí.

Jak se vyzvedávají poklady?

Neděste se, není to další práce! Naopak, tam si to člověk začne užívat. Na konstelace potom přichází třeba proto, aby objevil a vyzvedl si poklady svého rodu, našel nečekané zdroje energie, síly a podpory, zažil zadostiučinění a lehkost, aktivoval tvořivou energii a pohyb v životě směrem vpřed nebo se prostě podíval, jak právě vypadá jeho nitro.

Tato fáze se neděje vždy až ve stáří, ale často mnohem dřív, protože naše generace jsou i díky dostupnosti seberozvojových metod mnohem rychlejší.

Proč Vám to píši?

Kromě toho, že jsem z té ženy byla nadšená a taky mi bylo velkou ctí, že se na mě obrátila? Píši to mimo jiné proto, abych ukázala, že cesta sebepoznání má různé fáze a že fáze čištění, řešení problémů a ohlížení se do minulosti dříve nebo později přejde do fáze propojování se zdroji, sklízení plodů a tvořivého pohybu do budoucnosti.
 

Potom také proto, že každý z nás jde ve své podstatě svou vlastní podobu cesty hrdiny. Zdolává obtíže, čelí svým strachům, hledá cestu a ten nejlepší způsob, jak dosáhnout jejího završení.

Co potřebuje hrdina i hrdinka na svou cestu?

Hrdina potřebuje odvahu, sílu, vytrvalost, ale také moudrost, aby zvolil ty nejlepší strategie pro dosažení svého cíle, své mise, výsledku a změny.

Někdy to prorazí silou, jindy chytrostí, správným načasováním, občas okusí slepé odbočky a musí se kousek vrátit a zkusit to jinudy.
Někdy musí opustit to, co zná, následovat své srdce a čelit neznámému, jindy je výzvou naopak zůstat, neodejít a vyřešit to, co je třeba.
Někdy musí bojovat za sebe, za druhé, utkat se s vnitřními i vnějšími démony a pokušeními, jindy trpělivě čekat na znamení a prosit o pomoc, protože ji potřebuje.

Hrdina ví, že bez souladu a spolupráce s přírodními silami, bez různých pomocníků a rádců, svých darů a talentů a také trochy kouzel, zázraků a štěstí by svého cíle nedosáhl nebo mnohem obtížněji.

Jaká je Vaše cesta hrdinů a hrdinek?

Je mi ctí, že mohu podporovat a provázet vás, hrdiny a především hrdinky, v tom, abyste měli odvahu žít svou cestu životem i prací, věřili si, neztráceli naději, když se zrovna nedaří, měli sílu se za svou cestu postavit a pořádně si to užili, když se něco povede.

Ať se vám na vaší cestě daří a těším se na hojné sypání kouzelného vílího prášku pro její podporu, když mi to dovolíte.

Odvážná Vaiana – Kam doplout mám

Wonder woman - Fight song (Píseň boje)

Daniel Landa – Touha je zázrak

..........................................................................
 

JAK SOUVISÍ ZIMA, FACEBOOK A SROVNÁVÁNÍ SE?

Ida Sára Keltnerová
5. 1. 2023

Milí přátelé,
srdečně vás zdravím v prvních dnech nového roku, v kterých někteří z nás ještě bilancují a užívají si doznívání vánočního zastavení, jiní se s vervou pouštějí do plnění svých předsevzetí a plánů na změnu a další už plní plánovací tabulky osobní i podnikatelské pro celý následující rok.


Nejhorší je vytvářet na sebe tlak a koukat na sítě.

Přesně v tomto čase to nejhorší, co můžeme udělat, je začít se srovnávat s ostatními a začít na sebe vytvářet tlak kterýmkoli směrem, ať už že děláme málo nebo moc, co bychom měli nebo neměli a pokud možno byli někým úplně jiným, než jsme, protože to, jací jsme, vlastně není v pořádku a nechat se v tom utvrzovat ještě i svým okolím. Nemusím asi dodávat, že toto všechno nám mnoho štěstí a radosti ze života asi nepřinese, že?

No a úplně to nejhorší, co můžeme udělat, je koukat na sociální sítě a nechat na sebe vyskakovat fotografie a příspěvky těch, kteří přesně v tématu, který řešíme a nejsme v něm úplně spokojení, vypadají naprosto šťastně, úspěšně a že jim to jde levou zadní. Mimochodem, na sítě je opravdu v tomto ohledu naprosté spolehnutí. Neomylně se vždy trefí přesně do našich otevřených ran.

Co nám na sítích neřeknou?

Na těch sítích, ale za prvé není ukázaná cesta, která k tomu výsledku vedla, že ten člověk byl třeba kdysi ve stejném bodě jako my právě teď.

Za druhé se tam nepodporuje jedinečná povaha, talenty a osobní rytmy, které tvoří každého z nás a naši cestu, pokud tedy nejste zrovna slavné youtuberky či bloggerky, které mají přímo v popisu práce ukazovat nebo někdy i uměle vytvářet svou jedinečnost.

Za třetí vytváří umělé trendy a utvrzují v lidech přesvědčení, že přesně toto by měli chtít nebo takto by měli vypadat, fungovat a že takto je to správně.

A za čtvrté v nás vzbuzují pocit, že všeho lze dosáhnout okamžitě, snadno, ideálně na jedno kliknutí a naplnění virtuálního nákupního košíku.

Asi se mnou budete souhlasit, že to není úplně to, co bychom si přáli zažívat na začátku nového roku a vlastně i kdykoli jindy, že?
 

Co mimo jiné pomáhá v tom, aby se člověk přestal srovnávat, tlačit na sebe, byl imunní vůči sítím a vlivům okolí?

⁕      Když dobře zná sebe sama, své talenty, dary a povahu a když v tom, jaký je a co umí, vidí hodnotu.

⁕      Když zná rytmy a způsoby svého fungování, které mu vyhovují a v kterých je úspěšný.

⁕      Když umí rozlišovat, jestli to, co jím hýbe v těle i v myšlenkách je opravdu jeho nebo ne, kdy jím hýbou přesvědčení a plány původní rodiny, potřeby a chtění partnera/ky, očekávání společnosti, rady seberozvojových kurzů atd. a když tomu, co není jeho, umí říct ne.

⁕      Když směřuje pozornost k sobě, do nitra, zkoumá své potřeby, pohnutky a posiluje svou integritu a hranice.
 

Jak tomu napomáhá zima?

⁕      V tichu a transformační síle zimy je obrovský prostor pro ztišení a obrácení pozornosti dovnitř, k sobě sama místo ven, kde v tu dobu nic neroste, nekvete, nehýbe se, takže to nepoutá naši pozornost.

⁕      Je to čas, kdy se z hloubky spojení se sebou, nadhledu, prázdna objevují vize, dozrávají plány, kdy zvažujeme, přehodnocujeme, vidíme vše velmi jasně.

⁕      Zima nám pomáhá nacházet sebe sama, svůj pravdivý rytmus a vnitřní pohyb… když tomu dáme prostor.
 

Jak napomáhám já tomu, aby člověk dělal to, co je opravdu jeho, v čem je dobrý a v čem se má rád?

⁕      V každé individuální konstelaci, když nevíte přesně, co všechno je ve hře, vás provázím k vaší vnitřní pravdě, pohybu a hodnotě. Vše se krásně roztřídí, jasně je vidět co patří vám a co někomu jinému a ukáže se ta nejlepší cesta a způsob, jak překonat překážky, spojit se se svými zdroji a řešit vaše vztahy nebo třeba pracovní situace a projekty.

⁕      V každé konzultaci a provázení, když nevíte, hledáte, pochybujete, se při konstelačních náhledech rychle zorientujete v sobě i v tom, co se děje v okolí, vaší rodině, podnikání a při mentoringu vám ukáži další perspektivy, jak na sebe i svou situaci pohlížet, protože často pomůže ujištění, rada a podpora od někoho druhého.

⁕      V každém přechodovém nebo konstelačním rituálu, když jste zaseknutí nebo potřebujete udělat změnu a další krok, vám pomáhám pustit všechno, co už není k životu a neslouží vám ani vaší cestě, co už je minulostí a potom vykročit do nové budoucnosti.


Těším se na všechna setkání s vámi a také novinky, které se brzy objeví na webu. Mimochodem už znám termín na Letní retro dovolenou na Slapech a můžete se přihlašovat za erly bird cenu.

 

..........................................................................
 

KONEC A ZAČÁTEK ANEB KDYŽ SE LÁMOU ROKY
poděkování a rituál pro vás

Ida Sára Keltnerová
31. 12. 2023

Právě zmizely poslední sluneční paprsky posledního dne roku 2023 a nastává noc, v jejímž prostředku se změní číslice na konci letopočtu.

Pro někoho je to velmi významný přelomový den, pro někoho jiného jsou v rámci konců a nových začátků důležitější např. Slunovrat a Vánoce nebo naopak čeká na předjaří či nové roky podle jiných kultur, které mu jsou blízké.

Mně na tom baví, že pro každého někde někdy nějaký přelom, konec a začátek nastává.


Jak a kdy vnímám konec a nový začátek já?

Já osobně vnímám různé rytmy, ať už přírodní, kulturní, náboženské, podle paměti duše a v každém z nich se pro mě děje něco trochu jiného.

Na Slunovrat a Vánoce to byla asi ta nejhlubší rovina duše, kdy jsem procházela až někam hluboce k jádru sebe sama, k tomu, co pouštím a nechávám být a také tomu, co ve mně začíná klíčit nově.

Teď na konci kalendářního roku je to pro mě spíše více praktických a viditelných věcech, o rovině vztahů, práci a tvorbě, místě k životu.

Další mezník mívám na začátku února, kdy klíčící Slunovratová semínka dostávají energii a podporu již konkrétních činů, aby mohla růst.

Hodně důležité je pro mě období Velikonoc, protože jsem se narodila na velikonoční neděli, ale i kdyby ne, tak Velikonoce jsou symbolikou konce, smrti a znovuzrození a nového začátku přímo nabité k prasknutí.

No a období před mými narozeninami tomu všemu dodá ty pravé grády, protože ho rok od roku vnímám s čím dál větší intenzitou.


Vděčnost za uplynulý rok, pouštění.

S příchodem tmy posledního dne roku, kdy kromě obrazovky počítače a světýlek na stromečku nesvítí kolem žádné umělé světlo, koukám skrz okno bez záclon přímo do ztišelých keřů a stromů. Ani lístek se nepohne a přitom vnímám hluboký dech a spojení všech a všeho. Zastavení a klid před změnou.

Cítím vděčnost za uplynulý rok. Vděčnost k Životu i všem, kteří jsou jeho součástí a měli vliv na to, kým a kde jsem.

Tento rok mi přinesl mnoho výzev. Musela jsem se v něm vypořádat s hodně věcmi z minulosti, které konečně dozrály. Zažila jsem i hodně únavy a musela dát na první místo péči o sebe a odpočinek, který jsem si dlužila.

Přinesl mi mnoho nových rozhodnutí, která se budou projevovat v roce příštím, ať už se týkají práce nebo změny bydlení. Přinesl mi hojnost, nové možnosti a také zcela nové vnímání lásky a úcty k sobě samé.

Loučím se, pouštím a vstupuji do meziprostoru, v kterém to staré už není a to nové ještě není. Procházím rituálem přechodu. Jednoduše, uvnitř sebe. Jak bude vypadat a jak projdu novým začátkem v následující dny ještě nevím a ani to vědět nepotřebuji. Důvěřuji procesu.

Děkuji i vám.

Děkuji i vám za důvěru, otevřenost a rozhodnost, s kterou jste přicházeli na konstelace, rituály, ženská setkání. Díky vám a vaší zpětné vazbě, změnám ve vašich životech, kterým jsem mohla napomoci, mi dává moje práce smysl a posiluje mě ve víře v sílu každého člověka.

Děkuji i za vaši lidskou přízeň, která již někdy přechází i do přátelství. P. S.: všechny darované sušené šípky a další nečekané dárky mě opravdu zahřály u srdce.
 

Přání a dárek pro vás.

Přeji vám naplněný celý rok 2024 tím, co je pro vaše nejvyšší dobro, a přeji vám hodně odvahy, síly a rozhodnosti kráčet cestou svého Života a také hodně lásky, štěstí a radosti, které na té cestě velmi významně pomáhají.

A pokud se vám v tomto přechodovém období přelomu roků nebo i jindy hodí RITUÁL UZAVŘE NÍ, POUŠTĚNÍ A NOVÉHO ZAČÁTKU, přijměte ho jako dárek ode mě a napište si o něj tady  es for mulář. Je ve formě 11 min videa nebo psaného textu v pdf.

 

..........................................................................

SVĚTLO A TMA... v kontextu událostí posledních dnů

(po střelbě na filosofické fakultě 21. 12.)

Ida Sára Keltnerová
23. 12. 2023

Milí přátelé,
zamýšlím se nad tím, co se děje v tyto dny a co vám napsat.

Téma světla a tmy, dobra a zla, života a smrti, doba Zimního Slunovratu a Vánočních svátků, národní smutek za oběti čtvrtečního násilí a do toho nákupy vánočních stromečků, kaprů, dárků a kouzlo Ježíška pro děti.
 

Symbolika nebo realita tmy a světla?

Jak jasně a snadno vypadá toto téma v symbolické rovině, kdy v době adventu necháváme v sobě zemřít vše, co pro nás není pravdivé a životaschopné. Hledáme v hloubce přibývající tmy odpovědi na své otázky. Setkáváme se se svými stíny a hledáme způsob, jak se s nimi vypořádat. A potom se z té největší tmy nejdelší noci začne na Slunovrat rodit nové světlo, nové možnosti a nový život. Přes vánoce nabírá světlo na síle a my si užíváme celou vzácnost tohoto okamžiku.

Co ale s tím, když se to najednou zhmotní a děje v realitě života kolem nás nebo přímo nám? Když to najednou vypadá, že tmy je nějak příliš a světlo v ní nemá místo?
 

Jak vypadá prostor tmy, když se dějí těžké věci?

V životě se dějí i těžké, nečekané a nepochopitelné věci, v kterých nelze najít zjevnou příčinu, souvislosti a pozitivní postoj k nim. Dějí se události, které nás zasáhnou, rozkolísají a otřesou důvěrou v život, pocitem bezpečí a přinutí nás k zastavení a přemýšlení.

Spousta lidí prožívá v takových chvílích strach, jsou v šoku, přestávají cítit, jsou v paralýze, nejraději by předtím utekli nebo s tím bojovali, dostávají se do pocitu nejistoty, bezmoci, křivdy, zlosti nebo i nenávisti, zatvrzelé neústupnosti dokonce i touhy po pomstě.


Jak vypadá prostor světla v tu stejnou dobu?

V tu stejnou chvíli ale paradoxně získává sílu a prostor i ta druhá strana. Kolik solidarity, soucitu a opravdové lidské pomoci takové události otevřou a nastartují.

Lidé se spojí a najednou je jedno, kdo co dělá, jaké má postavení, politické názory nebo kolik má peněz.

Dají na stranu malichernosti a najednou je jasno v tom, co je a co není důležité.

Otevírají svá srdce, jsou ochotni plakat a projít bolestí, obracet se k něčemu vyššímu v sobě, objímat a podporovat, poskytnout lásku a útěchu, aktivují v sobě sílu a odvahu.

Moc bych si přála, abychom toto dokázali v sobě vnímat, cítit a projevovat i ve chvílích, kdy se nedějí tragédie.
Pravda ale je, že člověk v určité fázi vztahu k sobě a ke světu toto cítí právě díky výzvám, překážkám, obtížím a krizím. Díky nim se učí, roste, sílí, sbírá zkušenosti a tříbí svůj charakter. Vytrhují ho z pohodlnosti a připomínají mu, co je v životě podstatné.


Co má smysl dělat?

Nad zlem, tmou ani smrtí nelze vyhrát bojem, zlobou nebo děláním, že neexistují, protože prostě existují. Děje se to. Děje se to i dobrým lidem. Není to něco za trest nebo pouhý následek karmy a minulých činů. Vesmír je mnohem složitější a má i mnoho úrovní, kde se zákon příčiny a následku aplikovat prostě nedá.

Má ale smysl postarat se o své emoce, říct si o pomoc, být pravdiví a vědět, že to nějakou dobu trvá, než se náročnou situací opravdu projde.

Má smysl nastavovat zdravě hranice v reálném životě i ve svém nitru a vymezovat se vůči tomu, co nepodporuje život, je bez respektu k lidskosti, slouží nepřirozené destrukci nebo sleduje jen své vlastní zájmy moci, manipulace či prospěchu. Bez hodnocení, odsuzování. Jen prosté vymezení.

Má smysl být hrdiny a hrdinkami vlastního příběhu tak, aby se mohl člověk na jeho konci ohlédnout a byl na sebe hrdý a zároveň si dokázal odpustit chvíle slabosti nebo zmatku.

Má smysl přát sobě i druhým, ať ve chvílích tmy dokážeme vidět i světlo. Ať nevzdáváme své životy a nezavíráme svá srdce, i když čelíme náročným výzvám. Ať nepotlačujeme své prožívání a cítění, protože to by ničemu nepomohlo. Ať dokážeme vytvářet prostor pro lásku, vděčnost a štěstí za jakýchkoli okolností, protože právě ty léčí a povznášejí úplně všechno.
 

Jak vypadá dnes můj prostor poděkování a vděčnosti?

Děkuji za včerejší mailovou inspiraci Ingrid Dach, která ačkoli je velmi úspěšná v marketingu a tvorbě online kurzů pro podnikatelky, nebo možná právě proto, velmi lidsky vnímá a reaguje na krizové události.

Děkuji mému tatínkovi, který ve velké hloubce včera napsal o tom, jak vnímá sílu prostých a přitom podstatných věcí v tragických chvílích a jak se nebojí temnoty a neznámých sil ve světle slunovratového ohně a spojení s předky.

Děkuji mé mamince, která mi ve včerejším obejmutí připomněla, že právě ona je pro mě zhmotněním odvahy čelit životním výzvám, ochoty ke změně a optimistického postoje k životu, který se raději dívá optikou poloplné sklenice.

Děkuji celé mé cestě sebepoznání a učitelům/kám, díky kterým jsem vnitřně zesílila a získala odvahu žít svůj život, čelit jeho výzvám a vycházet z nich silnější, zkušenější a také mnohem soucitnější k sobě i druhým.
Naučila jsem se nebát se obtíží a bolesti, umět provázet a být plně přítomná i pro druhé ve chvílích, kdy je něco hodně bolí nebo čelí zkouškám a překážkám, strážit pro ně bezpečný prostor, důvěřovat v jejich sílu, dodávat jim odvahu nebo je i plně lidsky a teple obejmout, když je třeba.

Děkuji sama sobě za svou moudrost, vnitřní sílu, odvahu a kvality, které rozvíjím po mnoho životů tak, aby právě teď mohly být k užitku mně i druhým na cestě hrdinů a hrdinek, které jako trochu zemitější a moderní podoba víly kmotřičky provázím a sypu na ně kouzelný vílí prášek, co to dá.

Děkuji Vám za to, kým jste, že jste právě teď tady na Zemi, že nevzdáváte svou životní misi, že o sobě vzájemně víme, cítíme se a podporujeme.
 

A toto vám dnes přeji.

Přeji Vám hluboké a šťastné sváteční dny v prožívání toho, co je podstatné s vašimi blízkými nebo sami se sebou v míru, důvěře a lásce a také možná se špetkou zázraků.

Ida Sára K.

Andělé strážní - Václav Neckář

https://www.youtube.com/…dPw
 

..........................................................................
 

ODKLÁDÁNÍ vs. ZAHLCENÍ a v čem jsem tady pro vás

Ida Sára Keltnerová
7. 12. 2023

Miluju to! Miluju bílou mrazivou slunečnou zimu, i když jsem se s tím sněžením a mrazem první dny v mysli trochu prala, protože jsem měla pocit, že to přišlo tak trochu dřív, než jsem čekala a než by bylo normální.

Jo, a taky jsem si ještě slibovala, že natrhám šípky na zimu, než přemrznou. No, co byste řekli? Nestihla jsem to. :-))

Podzim nám říká: „Dokonči to, neodkládej, skliď všechny plody, přetřiď, zbilancuj, ať pak můžeš v zimě odpočívat a být v klidu“.

Jenže, někdy to holt nevyjde, ani když se jedná o ženu, která se přírodními rytmy a jejich aplikaci do života profesně věnuje. :-))

Takže nezbývá než se smířit s tím, že šípky na čaj letos nebudou nebo pokukovat kolem, jestli někdo nemá přebytek. :-))

V každém případě se odkládání nevyplácí.

Co když ale člověk odkládá, protože je zahlcený, přetížený a nemá proto energii? Snaží se, ale ať dělá, co dělá, není schopný dostát očekáváním sebe ani okolí nebo ho to stojí opravdu hodně sil. A to už není jen něco jako lenost nebo špatný time management.

Znám to z vlastní zkušenosti přetížení, zahlcení, vyčerpání až téměř vyhoření.
 

Provázela jsem lidi v různých fázích postupného přetěžování.
V různých fázích ztráty energie, smyslu a směru až po pocit bezvýchodnosti a marnosti.

Pomáhala jsem jim:

⁕      rozpoznat ten stav,

⁕      přiznat si ho,

⁕      rozmotat a roztřídit podstatné od nepodstatného,

⁕      najít a minimalizovat zdroje zahlcení,

⁕      najít a dát větší prostor zdrojům uvolnění a odpočinku,

⁕      stanovit priority současnosti i budoucnosti,

⁕      udělat reálný výhled uzdravování

⁕      a hlavně vzít to celé vážně.

Je to jemný, postupný, láskyplný a soucitný proces, který si zaslouží každý z nás, když je toho na něj moc.


Myslím si, že různá míra přetížení se teď týká hodně lidí.


Přeji proto nám všem:

⁕      jemnost a laskavost,

⁕      buďme hodní sami na sebe i na ostatní

⁕      a hlavně neodkládejme nic z toho, co nás trápí, co v sobě i kolem potřebujeme ujasnit, odlehčit, utřídit, uzdravit a opečovat.


Občas na nás Vesmír i tlačí, když je ten správný čas, abychom pro sebe udělali to, co je třeba.

Jsem tu pro vás v rámci:

Individuálních konstelací
Přechodových a konstelačních rituálů
Provázení a mentoringu
Ženského večírku

Jsem tu pro vás, protože mi to dává smysl.

Jsem tu pro vás, protože to umím a jsem v tom dobrá.

Mějte se dobře a napište, jaké to bylo pro vás, že přišla zima tak brzy a jak jste na tom se zahlcením.

Ida Sára K.

..........................................................................

BILANCOVÁNÍ JE OBČAS NA PO....

Ida Sára Keltnerová
29. 11. 2023

AAAAA UŽ TO NA MĚ JDE...
Adventní, předslunovratový a předvánoční čas se u mě paradoxně neprojevuje výzvou v podobě vnějšího stresu, nestíháním apod. Po mnoha letech, kdy jsem trávila poslední týden před vánoci a někdy i vánoce na meditačních retreatech a dny předtím se už na ně chystala, mě to hned tak nesemele.

Ono když se člověk ODPOUTÁ OD OMEZENÍ tradic, povinnosti uklidit, napéct, kupovat dárky, mít stromeček a výzdobu, trávit vánoce nějakým způsobem, protože "u nás" se to takto dělá, tak je to prostě svoboda. MOHU SI VYBRAT.
.............................

U mě se to projevuje na jedné straně dojímáním se a PROŽÍVÁNÍM VDĚČNOSTI nad tím, jak žiju, koho ve svém životě mám, co se mi daří, v čem rostu, v čem vnímám, že jsem v souladu se svým srdcem, s cestou své duše.

Toto období pro mě totiž znamená osobně i pracovně velkou měkkost, výživu a OBEJMUTÍ sebe a celého roku, každého lidského příběhu, moře SOUCITU a také ODVAHU ponořit se do hloubky, objevit v ní POKLADY, které máme v této době na dosah, podívat se pravdivě na sebe a svůj život, ZBILANCOVAT.
.............................

Na straně druhé se díky tomu bilancování dotýkám i své BOLESTI A SMUTKU z toho, co nežiju, jaké vztahy a koho v životě nemám, co se mi nedaří, v čem selhávám, v čem zrazuji a míjím své srdce a svou cestu.

Paradoxně se díky tomu často první ROZHODNUTÍ PRO ZMĚNU nebo "nový život" rodí právě v tomto období, ne až při změně kalendářního roku. Jen pak ta rozhodnutí a přání přes zimu "zrají", ale už jsou tam, stejně jako semínka a cibulky rostlin v zemi.
.............................

Co vám mám povídat. Už to na mě prostě jde a je to rekapitulace a bilancování života jako prase. CO JE PROTI TOMU NĚJAKÝ NOVÝ ROK náš, tibetský, čínský a já nevím jaký? Jedině se tomu snad ještě vyrovná narozeninové období, ale jinak nic.

Prostě jako na houpačce. Slzavé údolí a střídání vděčnosti, naděje a plánů s propady, smutkem a pocitem marnosti. Jeden den SPOUSTA ENERGIE a nadšení a druhý den bych nejradši ANI NEVYLEZLA Z POSTELE a zapomněla na to, že existuje vůbec nějaký svět venku. Letos to mám nějaké obzvláště vypečené a intenzivní.
.............................

Upřít se tomu ale nedá jistá RYZOST, která naplňuje kvality tohoto období, konců i v přírodě, tmy, třídění, pouštění toho, co nám v životě neslouží a nejde jen o vytříděné věci v bytě, ale také právě o ten vnitřní úklid, ZAMYŠLENÍ SE nad uplynulým rokem, nad svým životem, životní cestou a směřováním.

Pokládám si otázky. JSEM ŠŤASTNÁ? Žiju to, o čem jsem snila? Jsem k sobě poctivá? A moje poslední super otázky ze včerejšího usínání: Když bych teď umřela, tak co se stane? LITOVALA BYCH NĚČEHO? Komu bych chyběla? Co by po mně zůstalo? Jaký to mělo smysl?

Je to prostě HLOUBKA AŽ ZÁVRATNÁale taaak potřebná. Zrodí se z ní NĚCO NOVÉHO, ryzího, opravdového. Když si dovolíme a máme odvahu ji prožít.
 

A PROČ O TOM PÍŠU?

Za prvé, protože se mi to tak začalo psát samo a když jde "slina", tak senebráním.

Za druhé se potřebuji přiznat a vypovídat a ukázat, že ve všech těch super nabídkách na Black friday a šťastných rodinkách u stromečku v reklamách se někomu děje taky něco jiného a předpokládám, že nejsem sama.

Za třetí pokud v tom sama nejsem, tak mám pro toto období pro vás něco, co vám ve vašem bilancování, ve vzestupech i pádech, v ryzosti a hloubce i v lehkosti a oslavě pomůže.

A za čtvrté vás opravdu, ale opravdu ráda uvidím! Právě v této době. Mrkněte níže kde a kdy.

Objímám na dálku a přeji hodně odvahy k vnitřní pravdivosti a také síly a rozhodnosti změnit to, co změnit lze, pokory přijmout to, co změnit nelze a moudrosti to od sebe rozlišit.

Ida Sára K.

..........................................................................

UMĚNÍ UZAVÍRÁNÍ, LOUČENÍ A NOVÝCH ZAČÁTKŮ
v čase Dušiček i jindy

Ida Sára Keltnerová
31. 10. 2023

Milí přátelé,
v poslední době si čím dál víc říkám, jaké mám štěstí, že jsem se narodila na jaře. Je pro mě tedy normální a přirozené být v kontaktu s tím, jak z „ničeho“ roste „něco“ a jak se na podzim a v zimě „něco“ rozpadá v „nic“.

Kdybychom k tomu rozebrali ještě můj horoskop a další vlivy, asi by se už nikdo nepodivil nad tím, že životními změnami, menšími i většími, jemnějšími i hodně náročnými konci a potom začátky se v mém životě nešetřilo.

Nejdřív si mě nacházely tak nějak samy, prostě se mi to dělo. Až později jsem v nich začala vidět souvislosti a větší hloubku. Byly pro mě hnacím motorem ke změně nevyhovujících podmínek, motivací zvládnout to a jít dál, pomohly mi vnitřně růst a rozvíjet se, mnoho jsem se díky nim naučila, posilovaly mě a také přiváděly do pokory a klidu.

Ještě o kousek později jsem zjistila, že v obdobích změn, obtíží, konců, nových začátků a přechodových etap umím pomáhat i ostatním.

Život byl ke mně štědrý a měla jsem možnost mnoho se naučit. Když jsem se věnovala porodům, byl mi dán dar být hned u dvou domácích porodů jako doprovod. Když jsem se věnovala umírání a smrti, byl mi dán dar být přítomna blízko u několika odchodů na druhý břeh.

Někdo se nesetká se smrtí nebo většími životními konci až do dospělosti a já už od dětství.


A proč o tom píši právě teď?

Budou Dušičky. Je podzim plný smutku i krásy. Já říkám krásného smutku, který zahrnuje i vděčnost za léto a jaro, za všechny plody, které jsme sklidili. Rekapitulujeme, dokončujeme, loučíme se.

Naučila jsem se, že když něco končí, je důležité ohlédnout se zpět, uvidět vše dobré i náročné, čím jsme prošli, uctít to a uznat, prožít pocity s tím spojené, dokončit a uzavřít, co je třeba, rozloučit se, nalézt smíření a klid, vyzvednout si ze své minulosti sílu a připravit se na další cestu.

Když to děláme takto, uvolní se spousta energie pro nový začátek. Člověk jde dál silnější, zkušenější, vděčnější a také otevřenější. Život získá nové barvy a možnosti. Semínka mají z čeho růst.


A jak se to celé týká vás?

⁕      Potřebujete něco dokončit a uzavřít?

⁕      Potřebujete se s někým nebo něčím rozloučit, vyrovnat se se ztrátou?

⁕      Potřebujete pustit a nechat jít něco, co už neslouží vašemu životu?

⁕      Potřebujete přejít do nové etapy svého života?

⁕      Potřebujete postavit nový začátek na dobrých základech?

Vyberte si pro sebe individuální konstelaci, malý nebo větší přechodový nebo konstelační rituál nebo provázení a mentoring.

Ida Sára K.
 

..........................................................................

KDE A JAK ŽÍT?

Ida Sára Keltnerová
13. 10. 2023


Milí přátelé,
srdečně vás zdravím a dnes přináším téma týkající se domova, bezpečí a dobrého místo k životu i práci.
Zjistila jsem totiž, že hodně z nás se v této době zabývá tématem KDE A JAK DOBŘE ŽÍT?

- Někteří z nás se posouvají blíže k přírodě s očekáváním většího prostoru pro sebe, klidu a zpomalení.

- Jiní hledají způsob, jak si i ve městě ať už v bytě nebo domě vytvořit svou oázu klidu a bezpečí a nepřijít o výhody městského života.

- A všichni chceme, aby místa k životu a práci byla pro nás jedním z důležitých zdrojů energie a podpory a naplnění základních potřeb každého člověka.

NE VŽDY SE TO ALE DAŘÍ. MOŽNÁ JSTE TO SAMI ZAŽILI?

- Do hry vstoupí sousedské vztahy, spory o rodinný majetek, neshody v partnerství a další nevysvětlitelné překážky.

Někdy se přestěhujete a začnou nečekané změny ve vztazích, chování, ztrácíte energii nebo se blokuje naplňování plánů na rekonstrukci.

Jindy se nemůžete přestěhovat nebo něco na bydlení změnit, i když se o to snažíte a dokonce k tomu máte potřebné prostředky i nástroje.

Další z vás mají smůlu v zacházení se zděděnými nemovitostmi nebo pozemky nebo se v tom cítíte zaseknutí a jakoby bez své vůle.

- A co teprve, když si vyberete nové místo pro svou firmu, práci, tvoření a najednou se vám přestává dařit a nevíte proč?

PROSTĚ ZÁHADY!

Jednou ze silných příčin těchto i jiných záhadných nezdarů jsou skryté vlivy, které mají kořeny v rodinné a osobní historii, ale také v historii míst, budov a bytů, o které se jedná.
Znalost těchto vlivů vám pomůže vnést harmonii, novou energii a svobodu do vašich životů a také do míst, kde žijete nebo pracujete. Kromě toho vás uchrání budoucích špatných rozhodnutí při koupi, prodeji nebo pronájmu.

Druhou důležitou příčinou je neznalost tradiční moudrosti a dovedností, jak pracovat s energií míst, vnášet do nich harmonii a vědomě o ně pečovat. Každé takové místo se vám za vědomou péči a přístup mnohonásobně odvděčí.
Mluvím zde ještě o hlubší rovině než je běžně aplikované umění Feng shui, protože když nejsou v pořádku kořeny, tak i sebelépe opečovaná koruna stromu nebude nést očekávané plody.

A třetím zdrojem nespokojenosti bývá nenásledování cesty duše, kdy se z jakýchkoli důvodů v životě hýbete jinak, než jak vám napovídá srdce a nenásledujete svou osobní cestu duše.
Potom chřadnete na místech, která vám nejen nevyhovují, ale často vám i škodí a přitom jinde byste mohli nabrat plný dech a rozkvést do svého plného potenciálu a krásy.

JAK TO TEDY VLASTNĚ FUNGUJE?

Všechny tyto příčiny mi přijdou naprosto logické a hodny zkoumání a pozornosti.

Pozemky totiž nejsou jen pozemky, domy nejsou jen domy a byty nejsou jen byty a to jestli se nám v nich daří dobře nebo nedaří, není náhoda.

Jsou to živé prostory, které mají paměť, vepisují se do nich příběhy, myšlenky, slova i energie, mají svou historii.

Reagují na své obyvatele a vrací jim to, co k nim vysílají, v dobrém i zlém.

Dokonce jsou v nich uložená přání a touhy předchozích majitelů, za jakých okolností byly prodávané, kupované, sliby, prokletí.
Nemusíte si představit hned nějaké magické temné rituály, ono někdy stačí, když někdo v plné síle vysloví např. „Proklínám den, kdy jsem se sem nastěhovala i celé toto místo, nepřineslo mi nic dobrého.“ A je vymalováno.

Zní to všechno tak trochu ezotericky? Ano, zní, ale taky je to součástí tradiční moudrosti všech kultur, takže i v našem středoevropském prostoru s tím naši předci počítali a měli k tomu odpovídající rituály.

Na druhou stranu víte, že mám ráda i vědecká vysvětlení a všechno, co se týká energie míst, mi přijde naprosto logické, a když už se nedá vysvětlit klasickou fyzikou, tak tou kvantovou zcela jistě.

PROČ SE TÍM TOLIK ZABÝVÁM A JEŠTĚ VÁM O TOM PÍŠI?

Dobré místo k životu je jeden ze 4 základních pilířů šťastného a naplněného života.

V dnešní době, kdy pro svůj život i zdraví potřebujeme mnohem víc než dřív ještě větší míru
- pocitu bezpečí,
- prostoru a času na regeneraci, odpočinek, uvolnění,
- mít energii na to být flexibilní, kreativní,
- a také místo pro žití a tvoření vztahů, blízkosti,
- potřebujeme cítit své kořeny, zdroje síly a energie,
je těmto potřebám odpovídající a vyladěné místo k životu i práci naprosto nezbytnou záležitostí.

Pokud je to i vaše téma, chcete přijít na kloub nějaké záhadě, vyřešit svou situaci s místem k bydlení, práci nebo rodinnými nemovitostmi a přiučit se umění, jak vědomě s místy komunikovat a zacházet, máte nyní tyto možnosti:

MÍSTO K ŽIVOTU A PRÁCI, ENERGIE A DUŠE MÍST
28. - 29. 10. v Praze
Šamanské systemické konstelace, tvořivé rituály, NLP metody, sdílení tradičního umění předků jak vědomě pečovat o prostor
- stavění konstelací na témata účastníků
- minimálně jeden rituál pro všechny
- učení se novým znalostem a dovednostem

RODINNÉ A SYSTEMICKÉ KONSTELACE
18. 11. v Brně
2. 12. v Praze
- postavení konstelace na konkrétní téma, které vás ve spojení s místem k životu a práci trápí nebo zajímá 

INDIVIDUÁLNÍ KONSTELACE
Jílové u Prahy, Brno, online
- postavení konstelace na konkrétní téma, které vás ve spojení s místem k životu a práci trápí nebo zajímá 

 

..........................................................................
 

CO NA TO ŘÍKÁ BABÍ LÉTO, JÁRA CIMRMAN A ROVNODENNOST?

Ida Sára Keltnerová
2. 9. 2023


Milí přátelé,
srdečně vás zdravím tam, kde právě jste. Dnes se s vámi podělím o odpověď na otázku: „Co nám přináší jedinečná energie začínajícího podzimu, babího léta a podzimní rovnodennosti a co z ní můžete získat?“ Možná vás překvapí, jak moc.

Někdy to chce odvahu nahlížet pod pokličku a povrch věcí a být ochotní respektovat a jít v souladu s cykly v přírodě i našem životě, ale bohatě se to vyplatí.

Nebo možná ještě příměji a upřímněji řečeno, nic jiného nám kolikrát v současné chaotické době ani nezbývá, pokud chceme nejen přežít, ale také žít za zachování si své integrity, smyslu a energie. Takže vřele doporučuji spojení se zdroji, které jsou pro nás dostupné na dosah ruky.

 

⁕ Výživa, určité zklidňování, zpomalování, nabírání síly slunce a země, vytváření zásob, to je to, čeho je energie začínajícího podzimu, babího léta plná. Přesně toto budeme potřebovat v době zkracujících se dnů a přibývající tmy a chladu.

⁕ Naši předkové v tomto období pokračovali po žních v přípravách na zimu. Sušilo se ovoce, vařila povidla, nakládala vejce, čistily se a sířily sklepy a chystaly se na uskladnění brambor, jablek, kořenové zeleniny, v modernější podobě se zavařovalo vše, co šlo. Někteří z nás to dělají i dnes.

⁕ Toto období přináší obrovské možnosti a hojnost vnitřní stejně jako tu hmotnou. Podporuje nás ve vnitřní práci a proměně aniž by nás to stálo příliš velké úsilí. Je to jak se říká na pohodu.

⁕ Získáváme veškeré kvality elementu země včetně stability, pevnosti, výživy, bezpečí, rozvahy, dobrého plánování a postupných kroků, vnášení řádu, struktury a pravidel do chaosu, zdraví pro fyzické tělo, smyslového i reálného vztahu k penězům a majetku, zklidnění emocí, chuti pečovat o sebe, vztahy i domov, umění sklidit výsledky své práce a zhodnotit je, vytváření zdravých zásob, hrdosti na své místo a cestu, pocitu sebehodnoty a sebeúcty, pocitu užitečnosti.

⁕ Máme dost sil na proměnu svých témat a zároveň určitou zralost v úsudku, nadhled a klid, který zaručuje to, že nalezená řešení budou stát pevně nohama na zemi, budou realizovatelná, nebudou ukvapená nebo zbytečně radikální.

⁕ Podzimní rovnodennost 23. 9. a dny kolem ní navíc přináší naprosto ideální stav a energii rovnováhy a středu.
Stejná délka dne i noci evokuje rovnováhu
- mezi pozorností do nitra a ven,
- mezi pozorností k sobě sama a do vztahů,
- mezi osobním a pracovním,
- mezi ženským a mužským,
- mezi vzdušným a zemitým,
- ohnivým a vodním,
- hmatatelným a jemněhmotným,
- nahoře a dole atd.

 

Je to prostě nádhera a já se plnými doušky sytím každým dnem, a také plním spíž zavařenými věcmi od maminky, dýněmi, brzy se bude nakládat zelí, jablka ze sadu jsou domluvená atd., protože v zimě jako když najdeš. Ostatně, jsem potomkem mimo jiné předků, kteří obdělávali půdu a věděli, že když dobře nesklidí, tak to pak v zimě bude krušné.

Přeji hojnost a dobrou sklizeň vám všem a to nejen v tomto období.

 

..........................................................................
 

POLOPLNÁ NEBO POLOPRÁZDNÁ? JAK TO VIDÍTE VY?
aneb jak se dostalo mé auto do servisu, já na dovolenou a kdo za to všechno může

Ida Sára Keltnerová
2. 9. 2023

To si tak v týdnu říkám, že odjíždím na vytoužených pár dnů k Berounce sice o skoro dva dny později, protože jsem to prostě nedala sbalit se hned po konzultacích a odjet ještě k tomu v dešti, odpadla jsem každý večer jak mimino, ale zase se balím v klidu.

Dokonce se mi podařilo se hecnout a uklidit byt alespoň do takového stavu, že bych byla v pohodě s tím, kdyby do něj v případě nutnosti někdo musel přijít. Další půl den zdržení, ale ten pocit, že se vrátím do uklizeného, je prostě taky skvělý. Zdržení už vůbec nelituji.

Mám spoustu energie, nakládám auto, ještě stíhám napsat zprávy pro podporu kamarádce, které v ten den odešla maminka na druhý břeh, slunce svítí, dojedu ještě za světla, otáčím klíčkem v zapalování....a nic. Točí to, točí, ale nechytá.

Moje plány se hroutí, ale neztrácím hlavu.

Tak, teď už po dvou týdnech zkoumání v servisu, výměny svíček a cívky a týdnu mého ježdění s vírou, že to snad bylo ono, mám konečně jistotu, že je to opravdu to palivové čerpadlo. Takže vlastně super. Podle instrukcí a video návodu na youtube, kde to čerpadlo najdu (pod zadními sedačkami), na něj ještě zkouším kladívkem zabouchat, jestli si to nerozmyslí, ale nerozmyslelo.

Hmmm, jednou se mi to už podařilo ještě ráno nastartovat a odvézt auto do servisu, tak si říkám, že to zase zkusím, ale postupně mi dochází, že i kdyby se to podařilo, tak odjet do kempu by bylo hooodně velké riziko, že se pak odtamtud nedostanu. Hlavou mi běží spousta možných nebo nemožných řešení, co teď.

Neuvěřitelné se stává skutečností.

Tak jo, beru to postupně. Volám kamarádovi, od kterého si karavan půjčuji, že tam ještě nejsem, co se mi stalo, aby o tom věděl, že tam je teď volno a on mi jen tak mimochodem řekne: "Hele, tak já ráno po noční přijedu a odvezu tě tam." Eeeh, cože, to jako fakt?

Rozjíždí se další vyšší kombinatorika, jak se dostat zpátky. Vlastně by to šlo, přebalit věci tak, abych byla schopná odjet veřejnou dopravou. Dokonce se ukazuje, že na začátku září ještě od toho kempu jezdí autobusy, takže bych asi za 3 hodiny byla doma. Super, tak se nebudu muset času pro sebe v přírodě vzdát. Úleva.

Opravdové přátele nic nenahradí.

Ještě prosba, že kdyby se mi to auto ráno nepodařilo nastartovat, jestli by mě odtáhl na laně do servisu a on že jasně a že se koukne i na to čerpadlo, jestli tam není jen nějaký vykotlaný kontakt.

Spalo se mi báječně. Věci přebalené, já nachystaná, s nadějí, že se s tím autem ještě bude dát něco udělat.

Ráno Pavel přijíždí a jde hned na to. Cloumání spoji, čerpadlem, klepání a nic. Tak jo, here we go, pokračujeme v krasojízdě. Já lano nemám, lano má Pavel, ale pod věcmi v kufru, tak vykládáme kufr. Nevidíme, kam se lano připevňuje. Vzpomenu si, že na to bývalo nějaké oko, nečekaně nacházím dost zoxidované oko u heveru, jsem na sebe pyšná, že ho mám a taky návod k autu, kde hledáme, kam patří. Nikde ale v předním nárazníku díru, která by tam měla být, nenacházíme. Úpravy předchozího majitele, kutila, zřejmě tento prostor zcela zakryly.

Umělá inteligence mě nedostala a lidský faktor je prostě skvělý.

Dobře, tak jo, nechtělo se mi do toho, ale jdu volat odtahovku. Sedíme na lavičce před barákem, neprší a máme vlastně pohodové ráno. Pavel je po noční v pohodě, stihnul se nasnídat a teď si užívá kafe, které si dovezl. Vlastně pohoda, nespěchá. To mě uklidňuje a jdu volat, žádný stres necítím, jen klid. Naštěstí se umělá inteligence na lince nakrmí jen oznámením názvu pojištovny a jedním ano pro potvrzení a pak už mluvím s živou operátorkou. Super, na konverzaci se strojem, bych toto ráno fakt neměla.

Příjezd prý do 45 - 60 min, podle vzdálenosti a podle toho se mi to buď vejde do limitu hrazeném z povinného ručení nebo ne, ale to je teď už jedno. Do 10 min volá mladík, který je očividně v dobré náladě, ověřuje navigaci a že u nás bude do 20 min nejpozději, super. Byl totiž sekat trávu na chatě jen kousek od nás.

A začíná telefonické kolečko.

Mezitím volám do servisu, počítají tam s námi. Paráda.

Ruším svůj termín u léčitelky, protože do Karlových Varů se dnes už nedostanu (přestože Pavel nabízí, že by mi půjčil své auto, ale to už mi přijde příliš komplikované) a dostávám termín hned za 2 týdny, protože se jim uvolnilo místo a já mám zrovna v diáři volno! Úžasné.

Zkouším volat jedné klientce, jestli by nemohla přijít až na konci příštího týdne, abych si mohla pobyt o ten chybějící den prodloužit a ona může! Neuvěřitelné.

Volám zubařce, začal se mi ozývat zub a dostávám termín už za 10 dnů, protože se jim uvolnil! Bomba.

Tak tam sedím na lavičce před domem a jsem šťastná. To snad ani není možné, jaké štěstí mám.

Nejsem já nejšťastnější člověk na světě?

Přijíždí úplně extra sympatický chlapík s krásnou odtahovkou Mercedes, dobře naladěný, rychlý, ochotný, nestěžuje si, že nemůže auto vytáhnout za oko, hned leze s popruhy k nápravě, nic není problém. "Vy si tady sedněte a my to tady s pánem odtlačíme atd." Během pár minut je moje bílá kráska na plošině a už frčíme do servisu, který mám za kopcem, takže si tam chodím vyzvedávat auto pěšky a už mě tam znají. Rodinná firma. Štěstí, že se mi to stalo tady a ne někde přes půl republiky.

Odevzdávám jen techničák, papíry si vyřídí odtahovka se servisem, auto bude hotové hned jak se vrátím domů, jako fakt? Mají tam vždycky hodně plno. Sedám do auta k Pavlovi a frčíme směrem k mé odpočinkově tvůrčí dovolené. Už teď jsem plná endorfinů. Tím to neskončilo!

Nanuk a čaj s mlékem prověří stav štěstí na dřeň.

Protože to není všechno....na benzínce si kupuji časopisy, po delší době na to mám čas, beru si nanuk s tmavou čokoládou, na který se chystám už asi dva týdny a ukáže se, že se stává mým favoritem ještě před tím mandlovým (kdo uhodne značku?) a chci si dát černý čaj s mlékem.

Jdu se zeptat, jak by to šlo udělat a paní za kasou mi říká, že je jí to líto, že to nejde, že nemají smetánky a na automatu není možnost navolit pouze mléko. Hmm, tak se mi trochu hroutí můj plán. Nanuk bez toho čaje v chladném dopoledni nebude ono a kafe si nedám. Tak přemýšlím nahlas, že bych si teda musela koupit ještě kafe a to mléko z něj si nechat natéct do toho čaje a přemýšlím, stojím, když tu najednou ta žena říká: "Tak my vám tam dáme mléko, co tady máme pro sebe." To jako fakt? Wow. Super. To už si říkám, že jsem v ráji.

Jsem spokojená, šťastná a dojatá dobrotou všech lidí, kteří mi dnes pomohli, vyšli vstříc. Je z toho na té benzínce nakonec moc krásný a vřelý kontakt, děkování, přání štěstí v životě, dala jsem jim peníze na nové mléko, což zase ony neočekávaly, takže ledy roztály úplně, vidí, jak jsem vděčná a ony září taky radostí. Lidský kontakt, příběh, není to jen někdo cizí za kasou a já nějaký cizí zákazník. Ty dvě ženy jsou v mém srdci ve vzpomínce doteď.

A Pavel? Ten si v klidu u stolečku popíjí svůj energetický drink a jen v klidu pozoruje, co všechno na té benzínce provozuju. Zlatý člověk.

To je prostě zlatý člověk.

Mimochodem pracuje u Městské policie, takže si říkám, že pomáhat a chránit má opravdu po těch letech v krvi. Cestou domů vzal prý od kempu dvě stopařky z Belgie a místo, aby je vyložil u Kladna a jel spát, tak je dovezl až do Prahy na Bílou Horu na tramvaj. Co na to říct, že?

A tím to neskončilo přátelé. Zapomněla jsem totiž doma myš k notebooku, na kterém mi nefunguje úplně plně touchpad po polití oslazeným kafem (tento příběh už tu byl), takže bych nemohla dělat ty úpravy na webu, které jsem chtěla. Jenže, cha, ani toto mě nerozhodí, protože jsem si díky tomu udělala pořádek v papírech a přepsala do elektronické podoby, co na to dlouho čekalo, odpočinula si, zaplavala a třešničkou na dortu je to, že sem dnes nebo zítra Pavel přijede, půjde chytat ryby, a přiveze mi myš. Úplně obyčejná se totiž dá koupit i ve větším supermarketu.

Děkuju mami.

Prostě jsem šťastný člověk, že mi po těch letech meditací a životní cesty moje mysl funguje většinou takto a taky díky mé mamince, kterou jsem málokdy slyšela na něco si stěžovat a když něco nešlo, tak šla raději něco s tím dělat. Takový ten typ jako postava, kterou hrála Helena Růžičková ve Vlaku dětství a naděje s hláškou: "Na tragickej život jsem já pes." Děkuju mami.

TAK CO? POLOPLNÁ NEBO POLOPRÁZDNÁ?:-)))) JAK TO VIDÍTE?

A jelikož nemám tu myš, tak to máte dneska bez smajlíků a obrázků, protože se mi to tu nechce tím kurzorem lovit.:-))))

Napište mi své poloplné nebo polprázdné zkušenosti a příběhy. Co vám pomáhá udržet ten poloplný postoj v životě? Na idakeltnerova@seznam.cz


P.S.: a tady je dovětek inspirovaný příspěvkem Drahomíry Hastíkové v komentářích na FB.

NÁVOD NA TO, JAK ZAŽÍT A TVOŘIT ZÁZRAKY...:-)

1) Nespadnout do role oběti a stěžování si nebo nadávání na celou situaci nebo na překážky na cestě.

2) Zůstat v klidu.

3) Řešit to, co je v danou chvíli řešit možné a dělat postupné malé kroky, podle situace.

4) Reagovat pružně na změny. Držet frekvenci klidu a tvořivého přístupu. Hledat možnosti místo překážek.

5) Nelpět na výsledku podle představ. Pozorovat, co se děje a jít s tou vlnou, ne proti ní.

6) Nechat si pomoct, přijmout podporu fyzickou i psychickou a přitom se nevzdat své zodpovědnosti.

7) Prožívat, vyzařovat a taky vyjadřovat vděčnost.

Tož tak. Třeba to pomůže některým šuplíčkům ve vašem mozku.:-)))

 

..........................................................................

 

TENTO ZPŮSOB LÉTA ZDÁ SE MI PONĚKUD...

3. 8. 2023
Ida Sára Keltnerová

 


Spousta z nás si pamatuje legendární film Rozmarné léto podle knihy Vladislava Vančury s nezapomenutelným hereckým výkonem Rudolfa Hrušínského a režijním vedením Jiřího Menzela, který uměl mistrně převádět na plátno vančurovskou i hrabalovskou poetiku vidění krásy tam, kde ji ostatní nedokázali vidět.

My teď máme Rozmarné léto na živo v přímém přenosu.

Jsme se skupinou žen a jejich mužů a dětí na retro dovolené v kempu na Slapech a prší a prší. Ne furt, ale dost. Teploty klesly během týdne z tropů na teploty babího léta, představy o opalování se u vody vzaly za své a počasí si dělá, co chce i navzdory těm nejpřesnějším meteorologickým předpovědím.

Zklamání bylo cítit ve vzduchu.

První den to bylo na náladě všech znát, zklamání bylo cítit ve vzduchu a představa týdne, který bude vypadat takto, nebyla vůbec lákavá. Modlila jsem se, abychom to tady zvládli bez nějakého velkého propadu nebo frustrace. Přála jsem si každý den alespoň půl dne bez deště a hlavně, ať se vše děje bez tlaku a pro nejvyšší dobro.

A pak se stal zázrak hodný hrabalovské poetiky a síly Ducha.

Uvnitř sebe jsme se rozhodli, že pustíme všechna svá očekávání, necháme deštěm spláchnout vše, co neslouží životu, nám a přítomné chvíli, otevřeme se novým možnostem a naplníme čas, který společně máme tak, jak nejlépe to půjde. Začali jsme naplňovat severské rčení, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení a vybavení a doplnili ho o špatné nastavení mysli.

Neexistuje špatné počasí, jen špatné vybavení a nastavení mysli.

Přijali jsme celou realitu aprílového počasí mísícího se s podzimem a nedovolili jsme naší mysli směrovat myšlenky k tomu, co by bylo, kdyby bylo teplo a slunce. Začali jsme vidět výhody a přínos deště. Na prvním místě určitě v tom, že už bylo na čase a celá příroda už vodu potřebovala a radujeme se z nově zazelenalých se stromů a trávy tam, kde byla ještě před pár dny téměř vyschlá poušť.

Radujeme se z deště.

Kromě toho jsme ale začali vnímat i energii a působení deště na nás samé. Vnímáme, jak omývá nejen okolí, ale také naše nitro, smývá a odnáší všechno, co potřebujeme pustit, nechat odejít a odtéct. Jsme v souladu se silou všech živlů, včetně větru, který rozfoukává a rozhýbává stojaté vody v nás a připomíná nám energii podzimních konců.

Naše mysl už nerozlišuje, jestli je lepší déšť nebo sluníčko.

Zažíváme vděčnost za to, že vysvitne na chvíli sluníčko a přitom na tom nelpíme. Po pár dnech úplně vymizelo hodnocení, jaké počasí je pěkné a jaké ošklivé. Zmizel postoj, že přežijeme déšť a teprve až přijde sluníčko, tak se nadechneme a začneme žít. Dalo by se říct, že na určité úrovni zažíváme sjednocení polarit v mysli, kdy zůstane už jen čiré Bytí.

Frekvenci deště v blažené rovině alfa vln a koupání v dešti chce úplně každý.

Voda v přehradě se deštěm úplně vyčistila a my uprostřed léta zakoušíme neuvěřitelný pocit z přírodního koupání, které nahradí i sprchu. Užíváme si speciální atmosféru plavání v dešti, za ranního rozbřesku a dokonce jsme neomylně začali rozeznávat jednu speciální frekvenci deště, která ladí v mozku alfa vlny blaženosti a vzbuzuje ve většině účastnic touhu mít u domu zastřešenou terasu, z které by mohly pozorovat déšť a upíjet zabalené v dece teplý čaj nebo kakao i v domácím prostředí. Jen nevím, jestli tuto budovatelskou touhu budou sdílet i jejich partneři.

Na všechno máme spoustu času a klidu.

Díky dešti máme čas na čtení, malování, šití, tvoření lapačů snů a amuletů, na zastavení se, dostatečný spánek nejen v noci, ale i po obědě a také si spolu hodně povídáme. Tak obyčejně, lidsky a přitom hluboce.

Lepší lesní lázně a dešťovou kosmetiku bychom těžko hledali.

Vlhký čerstvý vzduch evokuje pobyt v lesních lázních, za který nám děkují nejen naše plíce, ale i naše pleť, která nepotřebuje přidanou hydrataci prostřednictvím francouzských krémů a také vlasy se vlní samy od sebe. Stáváme se mistry v dovednosti vrstvení oblečení a probíhání mezi kapkami deště, když deštník zrovna zůstal někde jinde než my.

Je to prostě super.

Je to natolik super, že právě teď v dešti pod roztaženým slunečníkem alias deštníkem u kempového kiosku plánujeme s nadšením další ročník naší Letní retro dovolené u vody. Jen letos nejsme pouze u vody, ale voda na nás padá i z nebe. Jsme prostě dotknuti přírodou ze všech směrů a to je nenahraditelná zkušenost, z které budeme čerpat sílu ještě mnoho týdnů po návratu domů.
 

CO Z TOHO VYPLÝVÁ?
- bytí v přítomném okamžiku uvedené do praxe má smysl,
- jaké si to uděláš, takové to máš,
- nenech se zastavit okolnostmi ani podmínkami,
- není špatného počasí, jen špatného vybavení a nastavení mysli,
- věř procesu a cestě,
- tvořivá síla, když dostane prostor, dokáže udělat krásu a kouzlo úplně ze všeho,
- i z mála se dá udělat hodně,
- déšť je úžasná kosmetika a tvůrce alfa vln,
- s humorem, nadhledem, optimismem a poetickou duší nejdál dojdeš.

Toto přeji, ať jde v životě úplně všem.

A POKUD VÁM TO NEJDE
- cítíte se omezeni okolnostmi nebo si myslíte, že nemáte vhodné podmínky,
- na něčem jste se zasekli,
- lpíte na něčem či někom,
- vidíte svět spíše jako poloprázdné místo,
- chybí vám nadhled,
- pochybujete o sobě i druhých,
- nemáte sílu pro život,
- postrádáte tvořivou jiskru a odvahu jít vpřed,
- nebo nevíte kudy a kam
a chcete to změnit, tak mrkněte na individuální konstelace, provázení a rituály (některé i v letní slevě) nebo konstelace a ženské večírky.

Mějte krásné a naplněné dny za jakéhokoli počasí
Ida Sára

 

..........................................................................

SLADKOSTI, MOBILY A ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ

12. 7. 2023
Ida Sára Keltnerová

Instrukce na prázdniny byly jako pro Alenku v říši divů.

Na několik dnů jsou u mě na prázdninách děti mojí sestry. Neteř 14 let a synovec 7 let. Dostala jsem od jejich maminky podrobné instrukce nejen k tomu, kdy chodí spát a kdy vstávají, co jedí a nejedí, co umí a neumí, ale i k tomu, že budou chtít jíst sladké.

Musím říct, že po všech těch pro mě zdánlivě nesplnitelných a vzájemně neslučitelných požadavcích jsem si připadala jako Alenka v říši divů, zhluboka jsem dýchala a říkala si, jak toto zvládnu.

Největší poklad byla taška sladkostí sbalená na prázdniny.

Když jsem děti vyzvedávala, tak mi s nadšením ukazovaly tašku, do které si s sebou sbalily oblíbené sladkosti a dobrůtky včetně jasného upozornění, které jsou čí, aby náhodou nedošlo k mýlce a uzmutí něčeho sourozencem. K tomu jsem měla samozřejmě pochopení, zná to většina z nás, že.:-)

No, máme za sebou třetí den a ta taška je stále sbalená a nikdo si na ni nevzpomněl, ani já. Dokonce i otázka na zmrzlinu přichází až pozdě odpoledne a bez tlaku, spíš jako že jsou prázdniny a první den jsme si řekli, že jedna zmrzlina denně, tak abychom to jako dodrželi. To stejné se děje od druhého dne s mobily. Není čas, není potřeba.

Na sladkosti ani mobily není čas, není potřeba.

Co z toho vyplývá? Uvědomuji si, jak naplněné dny smysluplnou činností, pobyt venku v přírodě, na sluníčku, ve vodě, tvoření a společný čas, kdy děti zapojuji maximálně i do praktických věcí jako třeba vaření, mytí nádobí, balení věcí k vodě, chystání svačin, nakupování, starání se o prádlo atd., k tomu žádné starosti se školou, vztahy mezi rodiči, vlastně žádné problémy, hrají obrovskou roli v tom, jak se cítíme v pohodě, šťastně a jak mizí potřeba jíst sladké nebo koukat do mobilu pro ukonejšení nebo vypnutí přetížených nervů, pro uklidnění, nahrazení kontaktu, pohlazení a obejmutí, jako náplast na vyčerpání nebo nezodpovězenou otázku, jaký to tady má všechno smysl? Kdo jsme a proč tady jsme?

Kam jsme to jako společnost dopracovali?

Kam jsme to jako společnost dopracovali, když poskytnout dětem naplnění takových základních potřeb jako jsou bezpečí, sounáležitost, projevená láska, zdravý pohyb, příroda, smysluplnost, zajímavá forma učení, zapojení do života není dostupné pro spoustu rodičů, protože oni sami jsou vyčerpaní, beze smyslu, bez pomoci okolí a prostoru pro zastavení, odpočinek a kontakt se sebou.

Vážím si těch, kteří to nevzdávají.

O to víc si vážím všech, kteří to nevzdávají a i v obtížných obdobích hledají cestu a způsob, jak si zachovat energii, jak odpočívat, jak nacházet tvořivé způsoby trávení času se svými dětmi, partnery(kami), přáteli.

Těch, kteří vyšťourají někde poslední zbytky energie a místo toho, aby dítěti řekli: "já si to udělám sám(a), protože je to rychlejší", řeknou: "pojď, uděláme to spolu, ukážu Ti, jak na to" nebo se třeba i zeptají: "jak bys to uděl(a) Ty?" a nechají dítě zkoumat, zkoušet, učit se a to stejné vnášejí i do partnerských a přátelských vztahů.

Těch, kteří se snaží i v chaotické době najít alespoň drobný smysl v životě, pro který se jim alespoň trošičku rozbuší srdce a z kterého čerpají radost.

Přeji nám všem, abychom mezi ně patřili a nevzdávali se.

A jak to vidíte vy? Jaké jsou vaše zkušenosti?

Napište mi na idakeltnerova@seznam.cz nebo na můj FB k tomuto příběhu tam sdílenému.

..........................................................................
 

ČTYŘI DOHODY A MOJE PLAVKY

9. 7. 2023
Ida Sára Keltnerová

 

Vrátila jsem se právě ve svých dvoudílných!!! :-) barevných!!! :-) plavkách velikosti 50 a 54!!! :-) od vody, kde byli i další lidi!!! :-) a je mi prostě báječně!!! Cítím se krásně, žensky a svobodně.

Když to porovnám s loňským rokem, s mými pocity tehdy, tak je to obrovská změna. Paráda.

Při plavání v řece a opalování jsem myslela na 4 Dohody od Dona Miguela Ruize, které se do mě vepsaly především díky nesmrtelnému divadelnímu představení Jaroslava Duška.
Konkrétně jsem myslela na tyto dvě: Dělej vše co nejlépe, ale ne lépe a Nehřeš slovem (ani myšlenkou).

Když se totiž člověk přestane kritizovat, tlačit na sebe, myslet na to, co by bylo kdyby, co ještě nedělá dost dobře a měl by změnit, když je k sobě poctivý a ví, že v danou chvíli opravdu dělá to nejvíc, co může a co je reálné, tak se prostě uvolní, začne se víc cítit, mít se rád, radovat se z toho, co je, místo nespokojenosti z toho, co není, rozvine v sobě vděčnost a i když má zrovna větší tělo, než je běžné, tak prostě může sám se sebou být rád, být šťastný, cítit se krásně a taky sexy.

Život je prostě fajn.

A co vaše plavkové příběhy ženy? A co názor mužů na naše plavkové příběhy?

Napište mi na idakeltnerova@seznam.cz nebo na můj FB k tomuto příběhu tam sdílenému.

 

..........................................................................
 

HOJNOST ŽIVOTA I PENĚZ
které základní principy je užitečné znát

24. 5. 2023
Ida Sára Keltnerová

 


Téma hojnosti je pro naše životy jedním z těch podstatných. Ať už se týká majetku a peněz nebo vnitřně vnímané hojnosti ve vztazích, smysluplnosti, zdraví atd.

Postoj k penězům, hojnosti a také k životním hodnotám je jedním ze zdrojů propojení nebo také konfliktů mezi partnery, rodiči a dětmi, přáteli a zásadně ovlivňuje naši kvalitu života, jak a čím ho naplňujeme.

 

Prožíváte právě teď hojnost nebo nedostatek?
Žijete nebo spíše přežíváte?
Daří se vám naplňovat své životní hodnoty nebo musely ustoupit?

ROZHODLA JSEM SE S VÁMI SDÍLET ZÁKLADNÍ PRINCIPY OVLIVŇUJÍCÍ HOJNOST ŽIVOTA I PENĚZ,
které mohou přinést hluboká uvědomění a také změnu.
Které z nich se vás týkají nejvíce?


Kdo chcete stručnou verzi nebo rádi posloucháte, mrkněte na toto krátké video Hojnost života i peněz – dva principy, které je užitečné znát.

Kdo chcete víc a hlouběji než je ve videu nebo rádi čtete, tak pro vás mám následující řádky.

 

Vlivy a principy č. 1)
ODKAZ RODIČŮ A PŘEDKŮ


A) Rodinné hodnoty.
Co mělo ve vaší rodině hodnotu? Peníze, práce, vzdělání, vztahy, péče o blízké, sláva, kariéra, děti, svoboda, umění, hrdinství, majetek, moc,….? Jak ovlivňují váš život dodnes? Limitují nebo vymezují vás nějakým způsobem ve vztahu k hojnosti i v jiných obalsetch života?

B) Rodinná přesvědčení a postoje.
Co jste slýchali nebo tušili? Např. Jsme chudí, ale jsme tím morálnější a lepší než bohatí. Bez peněz nejsi nic. Peníze nejsou zadarmo. Lásky se nenajíš. Peníze budou, ale my tu nebudeme. Peníze jsou špinavé. Bohatí kradou. Chudí jsou neschopní a líní. Kdo tvrdě pracuje, ten uspěje. Peníze štěstí nepřinesou. Peníze kazí charakter. Kdo nekrade, je hlupák a okrádá svou rodinu. Neštěstí ve hře (neúspěch), štěstí v lásce. A jak to bylo u vás doma?

C) Splácení dluhů za předky.
Kradl někdo ve vaší rodině, podváděl nebo se obohatil na úkor druhých? Pokud ano, můžeme mít nevědomou tendenci nechtít peníze, rozdávat je nebo o ně jiným způsobem přicházet, abychom dorovnali to, co naši předci vzali nebo protože nechceme být stejní a nacházíme hodnoty a smysl života téměř za každou cenu mimo hmotnou rovinu.

D) Naplňování nesplněných snů a tužeb předků.
Nepodařilo se někomu z rodiny splnit si své sny? Z nevědomé lásky je začneme naplňovat místo našich předků. Oni nemohli, tak já to dokážu i za ně. Kde je pak ale moje vlastní cesta a život? Většinou tento postoj nepřináší radost a štěstí. Na pozadí úspěchu se člověk cítí prázdný, nenaplněný, unavený, někdy až dokonce zneužitý nebo s pocitem, že to nikdy neskončí, že nenajde klid, že to, co dokázal, si nedokáže ani užít.

E) Následování strachu předků.
Byl někdo okraden, podveden, zažil křivdu, přišel v životě o majetek, peníze, své blízké? Další generace potom řídí svůj život nevědomě podle strachu z toho, že by se to mohlo zopakovat. Raději nebudu mít nic, abych o to nepřišel. Nebudu tvořit hluboké vztahy, protože to stejně skončí. Nebudu nic chtít, protože se to stejně nesplní a nemá to smysl.

F) Následování osudů předků.
Stalo se v rodině něco závažného, o čem se moc nemluví nebo kolem toho panuje taková zvláštní atmosféra? Byl někdo z rodiny vyloučen, je černou ovcí? Vše zapřené a vyloučené se chce vrátit zpět na své místo třeba i tím, že stejný osud zopakuje někdo z dalších generací. 

G) Zavázání odkazu a dědictví předků.
Dokázal v rodině někdo něco důležitého nebo byl úspěšný? Stál ho dokonce úspěch hodně úsilí a obětí? V tomto případě můžeme mít tendenci pokračovat v jeho práci a cestě, cítíme závazek k vybudovanému rodinnému majetku, převzít místo a dále rozvíjet rodinnou firmu nebo dostát pověsti rodiny, být také úspěšný, budovat kariéru, být součástí nějaké společenské vrstvy nebo uchovávat morální hodnoty, hrdinství apod. Můžeme se cítit zavázáni za to, co jsme díky úspěchu a také obětem předků získali my (vzdělání, podpora, cestování, bydlení) a žijeme pak život tak, abychom jim to vrátili, splatili místo naplnění svých snů. Nebo se cítíme povinni obětovat se stejným způsobem, žít také v nedostatku nebo rozdávat druhým, abychom nezradili jejich odkaz. Můžeme se dokonce cítit provinile, když bychom to chtěli jinak.

H) Ženské a mužské role.
Jak byly vnímány role mužů a žen ve vaší rodině ve vztahu k penězům, hojnosti, vztahům? Za co byli oceňováni muži a ženy? Za co jste byli oceňováni vy, když jste byli malí, v dospívání a v dospělosti od své rodiny? Byly rozdíly mezi holčičkami a chlapečky?

 

Tyto vlivy jsou většinou nevědomé nebo, i když si je uvědomujeme, mají stále svou systemickou sílu. Často se řídíme na prvním místě věrností a loajalitou k předkům ať už ze strachu, že budeme z rodiny vyloučeni, nebo že někoho zradíme, zraníme, když se vydáme jinou cestou nebo z nevědomé lásky nechceme nepsaná pravidla rodiny opustit. Tím se ale vzdáváme své energie a života ve prospěch rodu.
Někdy se snažíme být jiní, téměř za každou cenu, stáváme se my těmi černými ovcemi, rebely. I tento postoj boje nás ale stojí energii a spoustu úsilí a odstřihuje nás i od zdravé podpory z rodu.

 

Vliv a principy č. 2)
KOLEKTIVNÍ PAMĚŤ A PROGRAMY.


A) Pole žen a mužů.
Už jen tím, že jsme ženy nebo muži, působí na nás kolektivní, společenské zápisy a přesvědčení o našich rolích, hodnotě atd. Muž má hodnotu, když vydělává peníze. Žena má hodnotu, když pečuje o děti, rodinu a vztahy. Každá žena, která vydělává peníze, je kariéristka. Každý muž, který nevydělává, je slaboch. Která přesvědčení týkající se ženských a mužských rolí vstupují nejčastěji do vašeho života a vztahu k hojnosti?

B) Profesní pole.
Jaká pravidla ve vztahu k hojnosti, penězům a hodnotám jsou nastavena historicky ve vašem povolání, oblasti, kterou jste vystudovali nebo se jí nyní věnujete? Vnímáte, že mají jiná práva v rámci hojnosti podnikatelé, neziskový sektor, zaměstnanci? A co profese např. učitel, právník, zdravotník, ekonom, stavař, úředník, programátor, restauratér? I tady existuje skrytá loajalita k těmto polím, dokud je nepřesáhneme a dokud neprohlédneme společností vymezené role, zvyklosti a pravidla, která v nich působí a mají vliv i na nás. Všimli jste si nějakých typických přesvědčení nebo podmíněností v oblastech, v kterých se profesně pohybujete?

C) Kultura a historie.
Existují i nastavení a postoje ve vztahu k hojnosti a životním hodnotám společné pro nějaký národ, kulturu nebo nějaké město, oblast, kde žijeme nebo kde jsme se narodili. Když patříme my nebo naši předci k nějakému národu nebo kultuře nebo žijeme na nějakém místě, má to na nás vliv. Vidíte nějaký rozdíl např. mezi Čechy a Američany? Nebo mezi Prahou, Brnem, Ostravou?

D) Kolektivní sounáležitost a soucit.
Někdy na nás může mít vliv i to, že cítíme soucit a sounáležitost s lidmi obecně, takže potom např. kvůli tomu, že druzí mají náročný osud a prožívají nedostatek, tak si my nedovolíme hojnost ať už peněz nebo třeba lásky a radosti nebo se pořád jakoby omlouváme za to, že se nám daří dobře, máme tendenci to nějak dorovnat, pomoct jim apod. Nebo když chceme patřit nebo patříme k těm bohatým, tak zase máme pocit, že musíme být stejní, přijmout jejich pravidla a způsoby hry, i když nám třeba úplně nesedí, zasloužit si tu možnost být mezi nimi. 

 

I v těchto širších systémech platí stejná pravidla loajality, strachu z vyloučení, zrady, zranění, nebýt odlišný a také nevědomých pohybů jako v rodině.
 

Věřím, že už přečtení a nasměrování pozornosti k těmto souvislostem a vlivům, zodpovězení si otázek, které jsem položila a ochota se tímto tématem zabývat, může přinést spoustu uvědomění a změnu. To je můj dárek pro vás všechny.

Hlouběji s rodinnými a kolektivními vlivy pracuji nejčastěji v rámci konstelačních seminářů nebo individuálních konstelací. Po mnoha letech zkušeností považuji stále systemické konstelace za vynikající a účinnou metodu obzvláště, když jí provázejí neustále se vzdělávající profesionálové otevření jejímu rozšiřování a aktualizaci pro současnou dobu.

Přeji nám všem tu největší možnou podporu a požehnání pro cestu hojnosti.


Jaký pro vás tento článek byl? V kterých principech a vlivech jste se poznali nejvíce? Napište mi na idakeltnerova@seznam.cz.

Podobné články sdílím také ve svém newsletteru. K odběru newsletteru se můžete přihlásit zde.

 

..........................................................................

 

SOUHRA NÁHOD, ŠTĚSTÍ NEBO ZÁZRAK?
Jak i liknavost a prokrastinace někdy vedou ke skvělým výsledkům.

19. 5. 2023
Ida Sára Keltnerová


Loni touto dobou jsem byla hodně unavená. Děla se mi transformace života kolem 45. roku a také doznívaly následky obtížného… no, přiznám si to otevřeně, spíše krizového… podzimního období v soukromém, pracovním i duchovním životě. Běh a dokončování rozběhlých ročních projektů, skupinové konstelace i individuální provázení jsem zvládala dobře,

ale mimo to jsem neměla energii na nic moc jiného.

Měla jsem pocit, že nemám ani kapacitu na léto cokoli plánovat, natož jet někam k moři a smažit se v červencovém horku a suchu jako rok předtím, kdy bylo počasí v Chorvatsku poněkud extrémnější. Řekla jsem si, že chci v létě po několika letech udělat změnu,

strávit nějaký čas u sladké vody a užít si zelenou trávu, kvetoucí louky, lesy, prostě českou přírodu.

Toužila jsem pobýt u nějaké větší vodní plochy nebo řeky tak, jako když jsem byla malá a jezdili jsme s rodiči v létě pod stan.
Chtěla jsem si odpočinout, zastavit se, nic neřešit, koupat se, číst si, spát na čerstvém vzduchu a být prostě co nejvíc venku,

abych obnovila síly a uklidnila mysl i duši.

Ptala jsem se přátel na tipy, koukala do mapy a nakonec jsem si vyhlédla Slapy. Klikala jsem na mapě na všechny kempy, kdy většina z nich ale byla moc velkých, zalidněných a hlučných nebo s pro jednoho příliš drahými apartmány nebo zanedbaných a špinavých. A pak se stal zázrak. Rozklikla jsem web kempu Maják Slapy,

do kterého jsem se okamžitě zamilovala!

Krásné místo v přírodě, malý kemp rodinného typu, klid mimo hlavní letoviska, fajn ceny a kromě toho je to na 108. říčním kilometru Vltavy a na webu mají citát Eckharta Toleho "Dovol přírodě, aby Tě naučila klidu"! Jaká větší znamení si ještě přát?

Pro mě prostě zhmotněná oáza zapomenutého kouzla letních prázdnin,
kdy vše bylo tak jednoduché a prosté a přesně to jsem potřebovala.

Okamžitě jsem se rozhodla, že tam určitě pojedu, jestli budou mít volno a klidně i sama.

A co myslíte? Volno měli!

Právě se jim totiž uvolnilo několik chatek v beznadějně obsazených prázdninách!

Když mi několik žen, které se účastnily cyklu ženských kruhů s rituály, v té stejné době řeklo, že by si klidně umělo představit dělat to stejné, ale někde společně v létě u moře, rozhodla jsem se, že takový „svůj čas pro sebe“ můžu pomoct prožít i ostatním a že se vás zkusím zeptat, jestli by to mohlo místo u moře být na Slapech a trochu v retro stylu.

A co byste řekli? Několik z vás to uvítalo a báječně jsme si to užili!

Odpočinek a lehkost a zároveň hloubka a smysluplnost při společném programu. Prostě dovolená na pohodu a přitom to bylo mnohem víc. Vznikla nová přátelství a spojení, kdy na to dodnes vzpomínáme a zajímá nás, jak se daří těm ostatním. To mi přijde v dnešní době vzácné a cenné.

 

A CO LETOS?
Budou náhody a zázraky pokračovat?

Když jste se někteří začali ptát, jestli bude dovolená letos znovu nebo že jste to loni nestihli, začala jsem o tom uvažovat. Neměla jsem ale kapacitu hledat něco nového. Loni v létě totiž měli v Majáku zarezervované už téměř celé prázdniny 2023 kromě posledního srpnového týdne a to mi přišlo už pozdě vzhledem ke koupání a kvalitě vody. Takže co s tím?

Nechala jsem to tak trochu vyhnívat asi dva týdny a co byste řekli, že se stalo pak?

Paní Iveta, spolumajitelka kempu, mi sama od sebe napsala, jestli chceme letos zase přijet, že jí zrušila pobyt jedna stálá skupina a to přímo v tom „našem“ termínu! Tak to už člověk fakt nevymyslí, to už asi není náhoda, že? Zázraky se prostě dějí i lidem jako jsem já a vy:-)

A tak dávám vědět, že do toho letos jdu znovu.

A kdo by chtěl ty zázraky s námi zažívat i na těch Slapech, tak mrkněte na informace tady.

 

..........................................................................


OPRAVDU SLAVÍME UPALOVÁNÍ ČARODĚJNIC NEBO JE V TOM NĚCO VÍC?

29. 4. 2023
Ida Sára Keltnerová

 


 

O čem jsou vlastně ty čarodějnice? Opravdu v dnešní době slavíme to, že se kdysi na hranicích upalovaly ženy obviněné z čarodějnictví, které by dnes byly vyhledávanými léčitelkami, bylinkářkami či vědmami, nebo je v tom něco víc?

Kamarádka, která původem nepochází z Čech, se mě včera zeptala, jak já nebo moje rodina slaví pálení čarodějnic, že má v sobě rozpor ohledně tohoto svátku, protože ona je pro čarodějnice a přijde jí divné slavit jejich upálení. Takže bude asi dělat, že prostě slaví oheň.

Zamyslela jsem se nad tím a vzešlo z toho toto.


BELTAIN ZE SEVERU
 

Někdo si tento svátek pálení čarodějnic přetvořil do spojení s gaelskou tradicí Beltainu, svátku jasného ohně, slunečního boha, kdy se vyhání dobytek na pastvu a mezi planoucími ohni se očišťuje od hrozících nemocí a lidé si přivolávají štěstí a plodnost. Čarodějnice tam byly vnímány jako bytosti, které lidem kradly jídlo, které tou dobou již docházelo. Bylo potřeba ochránit sebe, rodinu i hospodářství od působení zlých sil. To je hodně podobné s tím, co si lze přečíst o historii i na našem území, Valpuržině či Filipojakubské noci atd. Viz wikipedia a další internetové zdroje k nastudování. :-) s tím, že do toho zasáhly i církevní vlivy v pozdější době.

A mně napadla ještě další symbolika, která souvisí nejen s vnějším, ale také vnitřním světem.


BALI

V roce 2019, kdy jsem měla to štěstí doprovázet mou učitelku meditací Sofii K. Sarras na její cestě na Bali a díky jejím kontaktům se dostat opravdu napřímo k balijské kultuře, náboženství i tradicím, jsem byla svědkem oslavy nového roku, tehdy to bylo tuším někdy v březnu.

Součástí této oslavy je den Ogo ogo, kdy se do ulic vynáší sochy různých démonů, kteří zobrazují temné nebo nízké lidské vlastnosti a černou magii. Hraje hlasitá hudba, tančí se, tříská se pomyslně do všeho, co je po ruce, a tím se tito démoni např. závisti, žárlivosti, obžerství, nenávisti, pomsty, ovládání, lenivosti, chamtivosti atd. vyhánějí z nitra člověka a také se lidé očišťují od všech prokletí, uřknutí, vlivu černé magie včetně svých příbytků.

Tyto sochy se pak spálí a druhý den nového roku je Nyapi, kdy je na celém ostrově ticho, nikdo nepracuje, zastaví se veškerý obchod, doprava, lidé jsou doma, nesvítí se, nejde ani internet, věnují se meditaci, rozjímání a klidu. Věří, že i díky tomu, pokud by ještě nějací démoni a duchové zůstali, tak když budou přelétat nad ostrovem a nikoho neuvidí, poletí jinam. Posilují v tu dobu své dobré vlastnosti.

 

ČESKÁ REPUBLIKA DNES

A v čem mi toto připomnělo naše čarodějnice?
Je jasné, že i historicky byly čarodějky dobrodějky, které využívaly svých darů a schopností pro nejvyšší dobro, ale také byly čarodějky, které provozovaly černou magii a rozpoutávaly síly, které neprospívaly.
Stejně tak to funguje i v našem nitru, kde máme vlastnosti, které chceme posilovat a jsou ušlechtilé, ale také máme vlastnosti, které moc dobře víme, že posilovat dobré není, že to nepřináší štěstí nebo dokonce přímo škodí nám nebo druhým.

Pro mě se tedy svátek pálení čarodějnic stává možností,
- jak ohněm spálit uvnitř nás i venku všechno to, co není pro nejvyšší dobro,
- jak si ohněm posvítit do temnoty na vše, co by se v ní chtělo skrývat a skrytě škodit,
- jak očistit ohněm a kouřem sebe i svůj domov a uvědomit si, že v nás i venku existují jak světelné tak i temné stránky,
- jak je hudbou a tancem rozhýbat, dostat je na povrch a pomyslně je vyhnat ven,
- jak si přiznat i živočišné a nízké pudy, které nás mohou v nestřežené chvíli ovládnout,

- jak je všechny přetavit ve zdravou vnitřní, sexuální a tvořivou sílu, které vládneme my.

 

A CO NAŠE TEMNÉ STRÁNKY?

Člověk se může dotknout nejtemnějších stránek sebe a odevzdat je ohni, aniž by je potlačoval a skrýval. V tom je to tajemství, že se to vynese na světlo. Určitě tomu napomáhají i všechny ty kostýmy, které si na sebe bereme a tím dáváme najevo, že se to týká i nás. Všimněte si třeba, jak děti i dospělé baví neudělat se jen hezkými čarodějkami, ale tu si začernit nějaký zub, tu si nalepit nějakou nevzhlednou bradavici nebo si zamotat do vlasů pavouka či netopýra.

 

NOVÁ ŽIVOTNÍ, SEXUÁLNÍ A TVOŘIVÁ ENERGIE 1. MÁJE

Po této důkladné očistě můžeme vstoupit další den do 1. máje, do nové otočky přírodního cyklu od jara do jara, do nového začátku. Můžeme rozproudit již očištěnou sexuální, životní, tvořivou energii a sílu ať už líbáním pod rozkvetlými třešněmi nebo třeba omytím svých nohou, těla ve studánce, potoku či říčce nebo se alespoň naboso projít ráno v trávě.

Cyklus je dokončen. Je očištěno vše, co už není k životu. Začíná nový život.

Takže přeji všem krásné pálení čarodějnic a také 1. máj. Mimochodem takovou očistu si můžeme udělat i kdykoli jindy v průběhu roku, když se nám bude chtít.

..........................................................................

 

EXISTUJÍ NĚJAKÁ PRIMÁRNÍ ZRANĚNÍ, KTERÁ NEJDOU VYLÉČIT?

13. února 2023
Ida Sára Keltnerová

Tuto otázku položila Lenka Adámková ve FB skupině Jana S online pro rebelky a já na ni odpověděla... no a nakonec je z toho nečekaně přehledná základní typologie zranění a jizev, s kterými se setkávám při konzultacích a provázení. Co vy na to?

1) Po některých zraněních zůstanou jizvy, ale je rozdíl, jestli je to JIZVA, O KTERÉ VÍME, ALE NENÍ REAKTIVNÍ, nebolí, my ji vidíme, víme o ní a přijmeme, že je to součást našeho příběhu, stalo se to, máme k tomu klid nebo je to dokonce pro nás zdroj síly, zkušenosti. Takové zranění považuji za zahojené, integrované.

2) Nebo jestli je to JIZVA, KTERÁ SE NÁM NELÍBÍ, chtěli bychom s ní něco dělat, odstranit ji, pořád se v ní šťouráme a tím se to pořád vrací.

3) Nebo je to JIZVA, KTERÁ SE SAMA OD SEBE JEDNOU ZA ČAS OZVE a přinutí nás k tomu, abychom jí věnovali péči, abychom nezapomněli (to by šlo dát do kategorie těch chironských nebo šamanských zranění) a pak je rozdíl, jestli se na to 3a) zlobíme nebo 3b) to bereme tak, jak to je a v tomto postoji je pro nás vždy nějaký poklad, moudrost apod. 

4) A potom jsou ZRANĚNÍ OTEVŘENÁ, JEŠTĚ NEZAHOJENÁ, aktivní, reaktivní a tam je prostor pro uzdravování, čištění, péči atd.

V ty předchozí 1 - 3 je tzv. uzdravování spíše o podpoře změny vnitřního postoje k sobě a životu, ke zraněním a jizvám obecně, dozrání do moudrosti, rozvoje vnitřní integrity, síly, hodnoty atd.

5) U "živých" ran je ještě kategorie ZRANĚNÍ, KTERÁ NECÍTÍME NEBO O NICH NEVÍME, pokud je to zranění vytěsněné, jsme v šoku, disociaci, necítění, což se snadno zamění za to, že jsme v pohodě, ale nejsme. Udržení se v tom necítění stojí energii a taky radost ze života.

6) No a největší moudrost a zkušenost, která je často i na tom, kdo toho člověka provází, je TYTO DRUHY JIZEV A ZRANĚNÍ OD SEBE ODLIŠIT, protože každý druh potřebuje jiný přístup. A taky hraje roli, jestli je to zranění Duše, osobnosti, těla a jestli je z tohoto života nebo minulých, chceme-li to rozlišovat i v čase a prostoru.

Hlavně nezaměnit třeba 3a) za 4) nebo 5) za 1) nebo 2) za 4) atd. Když se totiž ta zranění jizvy dobře rozliší a zvolí se adekvátně tomu to nejlepší, co je v danou chvíli potřeba, tak odpadají nekonečné terapie a čištění a pocit neúspěchu. Místo toho jde člověk opravdu do své síly. Prostě je to pak fajn a pro život. 

Tomu odlišení samozřejmě pomáhá, když se s daným člověkem vidím opakovaně a taky zkušenost, nechytnout se hned na první vrstvu toho, co klient povídá, ale trochu se doptat, zapátrat a taky dát na svou intuici a vhled:-)

Hodně štěstí všem v životní cestě a buďme hrdí i na své jizvy. Ukazují nám, co všechno jsme dokázali zvládnout a projít, co nás posílilo a co nás taky na chvíli srazilo na kolena, ale my jsme tady a žijeme dál

..........................................................................

 

PROČ SE PRÁVĚ TEĎ CÍTÍM JAKO ZAHRADNÍK?

9. února 2023
Ida Sára Keltnerová

Milí přátelé,
hned na úvod jedna otázka: „ Proč si myslíte, že se právě teď cítím jako zahradník?

Protože každý dobrý zahradník nechává v této době končící zimy vznikat vizi budoucí zahrady,
zvažuje co je reálné a co ne a jak to realizovat.

⁕      Tak i já teď zvažuji své možnosti, zdroje a kapacitu a uvědomuji si, že aby mohlo vyrůst něco nového, potřebuje to nejen semínka, ale také místo a výživu.

⁕      Třídím a pouštím vše, co se nahromadilo v mém životě, v domácnosti, podnikání i na mém webu a odlehčuji tak půdě zahrady i sobě.

⁕      Loučím se a pro teď nezaseji to, co by potřebovalo pro svůj růst a rozvoj více energie a času, než které mám teď k dispozici.

⁕      Zjednodušuji, protože v jednoduchosti je nejen krása, ale také úleva, když se koncentruji jen na pěstování toho, co v mé zahradě roste dobře a snadno.

To je moudrost zahradníka, který ví, že pro touhu po kráse mnoha květů
nemůže zapomenout na to, díky čemu, komu a pro koho rostou.
 

Proto přeji všem, kteří to potřebují stejně jako já, aby v sobě našli odvahu

⁕      a nechali být některé projekty a produkty, na které nemají kapacitu nebo jim nedělají radost,

⁕      nebyli k dispozici pro všechny, i když by to bylo hezké, ale vyčerpávající,

⁕      přestali dělat věci, které se od nich očekávají, ale ztrácí v nich sebe a svůj přirozený rytmus a plynutí,

⁕      a soustředili se raději na to, kdo jsou a pluli v hlavním proudu řeky, který teče lehce, radostně a přitom taaak intenzivně.
 

A k tomu se krásně hodí můj dnešní citát z pod pokličky

„Život ani příroda si nepotřebuje na nic hrát a být něčím jiným, než je.
 To jen my lidé v honbě za tím, kým chceme být,
zapomínáme na to, kým už jsme.“

Ida Sára Keltnerová


Mimochodem…

Věděli jste, že začínající i zkušený zahradník se potřebuje někdy poradit?

Nebo že dokonce rád zavítá na nějakou zahradnickou konferenci nebo výstavu,
aby se potkal s kolegy, sdílel zkušenosti a něco nového se dozvěděl?


Já ano a proto pro vás, zahradníky v zahradě vašeho života, mám konstelační semináře nebo ženské kruhy s rituály.
Přijďte a vezměte někoho s sebou. Zahradníkům i zahradnicím bývá totiž dobře pospolu:-)


A pro zahradníky, kterým se zrovna nechce se družit nebo potřebují individuální péči tady mám zaručené postupy a přípravky pro zvelebení zahrady s dlouholetou tradicí v podobě 
individuální konstelace nebo konzultace a provázení :-)


Jste vítaní, protože šťastní a spokojení zahradníci s bujnými a krásnými zahradami jsou budoucnost nás všech:-)


Mějte se moc krásně a ať se vám dobře daří

Ida Sára K.

 

JAK JSEM SE ROZHODLA ZŮSTAT A NEODEJÍT
8. září 2022
Ida Sára Keltnerová

 

 

Když jsem se v srpnu 2011 rozhodla odjet naslepo do přírody, bez plánu (na nádraží jsem si koupila jízdenku podle toho, jak se mi v hlášení vlaků líbily názvy stanic), bez mobilu, bez mapy, jen s informací kamarádce, která mi hlídala psa, že se vrátím za 5 dnů, a když ne, tak ať vyhlásí pátrání, jsem byla v situaci, kdy jsem se cítila bezpečněji o půlnoci na Václaváku plném podivných existencí než v noci v lese. To mi přišlo fakt blbě nastavený, ujetý a úplně mimo. Rozhodla jsem se to změnit a to tímto poněkud radikálním způsobem.

Bylo fakt hodně divný cítit se bezpečněji o půlnoci na Václaváku
plném podivných existencí než v noci v lese.

Byl to super pocit se pro tu cestu rozhodnout, nasednout do vlaku a jet. Vnímala jsem, jak jsem najednou živá, silná a na správném místě. Dokonce jsem dokázala mile a s vědomím si své duševní převahy, protože co ti lidi kolem mohou vědět, že, ó jak povýšené, odmítnout záchranářské a pečující tendence některých spolucestujících ve vlaku, kteří se mě snažili nasměrovat k tabulím s mapou v cílové stanici a pro které bylo to, co podnikám úplně mimo, ujetý a šílený. Možná o mě měli jen strach a jejich mysl nedokázala pobrat, proč někdo něco takového vůbec podstupuje a to dobrovolně.

Jedním bodrým týpkem z vlaku, který měl zajištěný od nádraží odvoz, jsem se nechala svézt několik kilometrů někam do kopců kolem Mariánských Lázní, do země nikoho, jak mi to tam připadalo, a vyrazila jsem. Vyrazila jsem prostě rovně, někam, kam mě nohy ponesou a srdce a duše potáhne, než přijde noc.

Skutečně transformační vision quest nebo pouť obsahuje výzvy, překážky, hraniční okamžiky.

Hned první noc jsem promokla na kost. Malá celta opravdu nedokázala zadržet proudy vody, které padaly z nebe a tekly i po zemi. Dlužno říct, že jsem neměla moc zkušeností s pobyty pod širákem ani se speciálním vybavením pro podobné akce. Ono je něco jiného jet na kole, které v pohodě uveze i normální stan, jídlo a několik litrů vody nebo jít do hor ve dvou a rozdělit se o věci a něco jiného jít sama, do neznáma. Takže jsem šetřila váhu, abych mohla mít raději vodu a nový šamanský buben zakoupený speciálně pro tuto cestu, než stan, čímž jsem tehdy nevědomky splnila další ze základních podmínek dobrého vision questu nebo poutě a to jsou výzvy a obtíže, které překonáváme.

To si to tak před narozením člověk představuje jednoduše
a pak přijde do života a nestačí se divit.

Já jsem si těch výzev a obtíží naložila pro tuto cestu hned několik, jak je ostatně pro mě typické. Když už, tak už, žádné troškaření. Něco v tom smyslu prohlásila i moje první astroložka, když se podívala do mého horoskopu. Tolik kvadratur a různých rozporuplných aspektů pohromadě ještě prý neviděla, ale že když jsem beranka, tak by mě to prý mohlo i bavit dávat to dohromady. Co už.
To si to tak před narozením člověk představuje jednoduše a někdo (třeba já) se ještě cítí dotčený, proč mu říkají, aby si toho tolik nebral, když na to přeci má a bude to brnkačka, ne? A pak přijde do života a nestačí se divit. Pokorně jsem už před pár lety uznala, že tam nahoře měli pravdu, že jsem byla pěkně nafoukaná a nenechala si poradit, ale že je teď všechny moc moc moc prosím, jestli by mi s tím pomohli, protože to sama fakt nedám.

Tebe by to mohlo bavit dávat v životě všechny ty rozpory dohromady,
i když takový horoskop jsem ještě neviděla.

Takže, v rámci těch výzev jsem promokla, mokrý spacák a batoh ztěžknul, byla jsem v naprosto neznámé krajině, pršelo pořád dál a já jsem se směrem, který mi připadal asi tak nejlepší možný, vydala hledat místo, kde bych mohla někde v suchu přečkat další noc.
Narazila jsem na vlakové koleje, které nabízely alespoň trochu přívětivý vrstevnicový profil (všude kolem kopce bez jakýchkoli cest), soustředila se na kroky, zněla uvnitř mantru, kterou jsem znala, dýchala jsem, měla v sobě obsaženou otázku: Kdo jsem? jako hlavní praxi pozorovatele a sebedotazování a zároveň jsem vnímala, co se mi děje v těle. Snažila jsem se být v přítomném okamžiku a nepodléhat myšlenkám a pocitům.
Šla jsem a šla, mokřejší a mokřejší, s dlouhodobým deštěm totiž ani pláštěnka nepomůže, máte mokré kalhoty, pokud tedy nemáte samozřejmě Goretex, což jsem tehdy neměla, teče vám do bot a nevíte, jestli je víc mokra z venku nebo potu zevnitř, a nikde žádný krmelec, žádná opuštěná vlaková zastávka.

Moment prozření, který si představujete, že se stane někde u šamanského ohně,
na vrcholku nějaké hory nebo někde na super retreatu a ono je to jinak.

Po několika hodinách jsem už začínala být na dně fyzických sil, psychicky jsem se držela jen tak tak, jediné co drželo dobře, byla ta vnitřní praxe. Naděje mi svitla, když jsem se dostala do nějakého menšího městečka a řekla jsem si, že si najdu přespání. Po několika dalších kilometrech, kdy jsem zjistila, že v kempu nemají volnou ani jednu chatku, jsem se pokorně vrátila úplně na začátek k penzionu, který jsem uviděla jako první, když jsem se vynořila z lesa, ale kde mi to přišlo tehdy pro mě příliš drahé zaplatit si noc.
Kdo znáte vnitřní vedení, zprávy a příležitosti, které nám Vesmír chystá do cesty, se jistě již teď smějete, až se za břicho popadáte. No, já se teda úplně nesmála a modlila se, aby tam měli místo, protože jinak už jsem nevěděla, co dělat. Tehdy jsem ještě nebyla tak zkušená a otevřená tomu, abych třeba požádala někoho o přespání jen tak. A oni to místo měli!

Obrovské kusy duchovní pýchy, nameditovaného ega a kdo ví čeho ještě
se tam rozpadly totálně na kusy.

Vyndala jsem z peněženky několik stokorun, převzala klíč od pokoje a odebrala se k vytouženému suchu. A tam se to stalo, moment prozření, který si představujete, že se stane někde u šamanského ohně, na vrcholku nějaké hory nebo někde na super retreatu a místo toho jsem odemkla pokoj v penzionu a tak jak jsem byla, jsem padla na kolena na takový ten hrubý zátěžový koberec na zemi a s pohledem na obyčejnou povlečenou postel se složeným ručníkem mi začaly téct proudy slz a já jen děkovala za tu suchou postel, střechu nad hlavou, teplou vodu a za prostor pro bezpečný spánek. Obrovské kusy duchovní pýchy, nameditovaného ega a kdo ví čeho ještě se tam rozpadly totálně na kusy tváří v tvář úctě k základním věcem potřebným v té chvíli pro moje tělo.

Začala jsem fungovat v jiné realitě a dimenzi.
Začala jsem se znovu cítit bezpečněji v lese než mezi lidmi ve městě. 

Druhý den vysvitlo sluníčko a já se vydala na pokračování mé poutě už v docela jiné realitě a dimenzi. Otevřelo se mi vnímání sebe a prostoru, vnitřní vedení, spojení v celek s přírodou a vším, co mě obklopovalo.
Přirozeně jsem tak nalézala dobrá a bezpečná místa na spaní, místa plná malin v lese, potůčky s čistou vodou na pití i na umytí, objevil se např. neomylný pocit, kdy se blíží změna počasí a kdy se schovat před blížící se bouřkou, vědět a přijmout možnost, že do mě může uhodit blesk, vyhnout se divným místům, dojít k lidem, kteří mi dají vodu na cestu a ještě se podělí o odpolední koláč, dojít na místo síly k osamělému stromu na kopci s kroužícími káňaty kolem a spoustou jejich per na zemi, k tomu stejnému stromu, s kterým jsem na obzoru na dálku rozmlouvala hned první večer a najednou jsem se u něj za 3 dny ocitla, spát v bezpečí pod větvemi smrku sahajícími až na zem a vědět, že jsem v úplně jiném časoprostoru a neviditelná pro houbaře, kteří to ráno chodili kolem po lese, nezapalovat oheň a být jen organicky a v respektu propojená s lesem a zemí kolem mě, zvířaty i dalšími jemně hmotnými obyvateli.
A tak se stalo, že jsem se začala cítit bezpečněji v lese než mezi lidmi ve městě. Konečně vše bylo znovu na správném místě, znovu spojené a napojené na zdroj.

Návrat byl hrozný. Co v tomto světě dělám? Jak budu žít dál?

A přišel den návratu. Počkala jsem si na autobus jedoucí k vlaku a začala se vracet. Neptejte se, jak jsem našla zastávku, prostě našla. Požádala jsem o to, abych se mohla vrátit ve smluvený den a tak se i stalo. Návrat byl naprosto hrozný. Moje vyčištěné a vyladěné smysly, mysl i duše trpěly. Bylo to až neskutečný, jak mi smrděly auta, jak mi ve městě přišlo všechno špinavé, studené, betonové, hranaté a nesmyslné. Nechápala jsem, co v tomto světě dělám, jak budu žít dál, zoufalství a touha vrátit se do lesa, kde mi bylo tak dobře. Kdo to zná a zažil něco podobného?

Rozhodla jsem se zůstat a neodejít.
Rozhodla jsem se poslechnout vnitřní hlas, být člověkem a vrátit se do města.

Ve vlaku mi tekly slzy, které jsem se ani nesnažila zadržet. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jestli mě někdo vidí nebo co si myslí. Šlo o můj život, tak co. A pak se ve mně rozezněl hlas, o kterém se prostě nepochybuje. Ten hlas mi řekl, že teď není mým úkolem žít v lese, teď je mým úkolem vrátit se do města a to všechno, kdo jsem, co znám a umím žít tam, přinášet to dalším lidem a já jsem to přijala. Oplakala jsem to, ale přijala. Rozhodla jsem se zůstat a neodejít. Rozhodla jsem se ještě o kus víc se stát člověkem a konečně přijmout svou pozemskou existenci jako fakt, začít ji brát vážně, začít brát vážně život. Což neznamená vzdát se humoru, to ne, jen člověk prostě dospěje a najednou ví, že není jedno, jak ten život naplní.

Člověk, elfka, přírodní Bytost, šamanka, Bytost z Vesmíru?

Tehdy jsem ještě neměla na vědomé úrovni vyjasněné moje inkarnace a spojení s říší elfů a dalších přírodních Bytostí, šamanské kořeny a taky domov Duše hvězdných předků, ale ten pocit, že jsem někdo, kdo pozoruje svět a není jím, vědomí zkušeností ještě jiných než lidských, tam bylo už tehdy. Třeba to znáte, jaké je to blaho si na to vzpomenout.
A také ještě mnohem dřív, když jsem někdy před svou třicítkou koukávala na nebe a plakala steskem po domově, život byl pro mě někdy těžký a zároveň jsem ho milovala, ale nechtělo se mi tu vždycky být. I tehdy jsem se rozhodla zůstat a neodejít. Moc mi tehdy pomohly meditace a společenství stejně naladěných lidí, díky čemuž mimo jiné proběhly další rozhodnutí v tom, jak se do svého života ještě víc zapojit a dokonce ho začít tvořit.

Nechtělo se mi tu vždycky být, život byl těžký,
ale zapojila jsem se a začala svůj život i tvořit.

Od té doby jsem se rozhodla podobně ještě mnohokrát ve větších či menších věcech. Na dalším vision questu v horách jsem se např. při jedné noční bouři potkala reálně s pocitem, že teď můžu umřít, když kolem práskaly blesky do země a já neměla možnost někam odejít. A tak jsem se modlila, ne ze strachu, byla jsem připravená i umřít, ale najednou jsem věděla, že se mi chce žít, že tady chci být, i když je to někdy hodně těžký. Poprosila jsem, jestli je to možné a je to součást mé cesty, tak ať to přežiju a jestli ne, tak ne. A tehdy se kolem mě rozsvítilo a jak jsem ležela v klubíčku pod celtou, ucítila jsem i fyzicky dotek nějaké Bytosti, která mě v tu chvíli celou obejmula a zahalila do bezpečí.

Byla jsem připravená umřít v noci v horách a najednou cítila,
že se mi chce žít a ucítila bezpečné obejmutí.

Teď mám za sebou přes rok trvající vision quest v každodenním životě, který obsahoval mnoho výzev, rozpad úplně všeho, o co jsem se do té doby i iluzorně opírala, rozpad vztahů, smyslu, nezdravě nastavených vnitřních částí, sklonů osobnosti, karmy, v jednu dobu dokonce i spojení s duchovními Mistry a sférami. V mém nitru nezbylo vůbec nic z toho, kým jsem byla dřív.
Chvílemi to bylo fakt hrozný. Neviděla jsem cestu před sebou, ani to pomyslné světlo na konci tunelu a byla jsem sama. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli by mi nebylo líp, kdyby to skončilo, kdybych třeba umřela na covid, ale to prostě neprošlo.

Rozhodla jsem se vypít ten kalich hořkosti a beznaděje až do dna.

Opět jsem se rozhodla zůstat a neodejít. Rozhodla jsem se dál pracovat a dělat věci, které umím, i když jsem nevěděla, kam to povede a co se bude dít dál, a to ve chvíli, kdy jsem měla chuť všeho nechat a jít pracovat třeba někam na poštu nebo tak něco.

Zmizel ten vnitřní pohyb, touha pomáhat, nedávalo to smysl v širším rámci. Ty jednotlivé chvíle konkrétní změny u někoho, koho jsem provázela, smysl dávaly, ale hned potom se to zase rozpadlo.
Rozhodla jsem se vypít ten kalich hořkosti a beznaděje až do dna. Rozhodla jsem se proměňovat své stíny, uvidět na slepá místa, podívat se pravdivě i na to, co bych na sobě nejraději neviděla a pak začala přicházet opět pomoc, vedení a Milost.

Začala přicházet pomoc, vedení a Milost.
Rozhodla jsem se zůstat a neodejít,
hrát hru na realitu světa a přitom se k ní nepřipoutávat.

Při pobytu ve tmě v červnu, který jsem pojala jako přechodový rituál, jsem uviděla i ucítila iluzornost celého světa, když se mi po výstupu ze tmy všechno doslova rozpadlo před očima a dokonce i pod rukama. Opět nic nedávalo smysl, proč vůbec něco tvořit, něco dělat, k čemu? A po chvíli beznaděje opět Světlo a přijala jsem novou výzvu, abych viděla smysl v tom, být tím, kým jsem, na své úrovni Poznání, hrát hru na realitu světa a přitom se k ní nepřipoutávat, nebýt jejím otrokem, pomáhat v tom i ostatním, kteří o to stojí a přitom nelpět ani na té úrovni Poznání, ani na té pomoci a být připravená kdykoli to opustit a pohnout se na úroveň jinou. Opět jsem se rozhodla zůstat a neodejít.

Je blbost trpět v něčem nepřirozeném, obětovat se pro svět
a dělat, že člověk nemá dary a schopnosti získané v jiných říších, světech a životech.

Toto období jsem završila teď několika dny na přelomu srpna a září v přírodě u Berounky, v půjčeném karavanu od kamaráda. Potřebovala jsem akutně ven a taky do samoty, doma jsem už nemohla ani dýchat a té pozornosti k druhým už bylo najednou moc.
A znovu stejný pocit jako před 11 lety. Zůstat a neodejít. Jen s tím rozdílem, že dnes už vidím, že je v pořádku být jak v té civilizaci a světě, tak otevřeně přiznávat, že doma jsem někde úplně jinde, že být v přírodě bytostně potřebuji, že nejde o to trpět v něčem, co není přirozené, "usloužit" se a obětovat v pomáhání těm, kteří ani nechtějí, že i člověkem jsem jen na přechodnou dobu a hlavní zodpovědnost mám k Sobě, Duši, Srdci, ne ke světu.
Člověk, žena a přitom se všemi dary a schopnostmi získanými v jiných říších, světech a životech, které jí byly jako užitečné pro tento život ponechány, protože ani na schopnostech není dobré lpět, schopnosti samy o sobě totiž štěstí nepřinesou, to dokáže jen spojení se Sebou v Podstatě.

Jde o to tvořit okolnosti svého života, prozařovat je a transformovat
místo toho je jen přijímat, přizpůsobovat se a čekat, co se stane dalšího.

A když toto všechno vím a přijímám a žiju, tak se ještě víc ukazuje rozdíl mezi tím, když člověk tvoří a vytváří okolnosti svého života, prozařuje a transformuje ty stávající místo toho, aby jen přijímal a přizpůsoboval se tomu, co se mu děje a snažil se připravit na to, co se může stát v budoucnu.
Můžeme si vybrat, v jaké realitě budeme žít, jakým způsobem k ní přistupovat, jakým způsobem využívat svou energii, čas, dary a schopnosti. Je blbost dělat, že je nemáme nebo se s nimi nepropojit, nespojit se s Podstatou Sebe, která je ještě za Duší a dary a talenty.

Můžeme si vybrat, v jaké realitě budeme žít a jakým způsobem využívat svou energii, čas a dary.

Proto na nové rovině dělám to, co dělám, i jako svou práci a přínos světu. A na nové rovině podporuji práci těch, kteří dohlédnou a vedou ještě o velký kus dál, než kam dohlédnu a vedu já. Mrkněte sem.

A to jsem si po 11 letech znovu na nové úrovni v otočce spirály vyjasnila a v tom je teď moje síla i můj klid. (Číslo 11 pro mě mimo jiné hodně znamená, proto to tady tak vyzdvihuju.)

A kdy jste se vy rozhodli zůstat a neodejít? Kdy jste se vy rozhodli pro život, pro Sebe?
Kdo jste? Kde jste vy doma? Jaká je paměť vaší duše?
Napište mi to, vznikne z toho spojení a budeme o sobě vzájemně vědět.

Daniel Landa ve skladbě Touha o tom ledacos zpívá:-)
 

 

ILUZE ONLINE SEBEROZVOJOVÝCH KURZŮ A KURZŮ PRO ŽENY
11. července 2022
Ida Sára Keltnerová

Dnes jsem se pokusila o zajímavý, neotřelý a provokativní předmět mého newsletteru. "Sundejte své šněrovačky aneb rituál rozkvětu".

Za prvé mě to baví a ráda bych do všeho, co dělám, vnesla i v pojmenování větší hravost, lehkost a humor (na živo při provázení mi to jde dobře),
za druhé mě baví trochu provokovat, když si vezmu, co všechno se učí v kurzech online marketingu,
a za třetí i na sobě zkoumám, co vlastně na nás, na naše mysli a emoce funguje a k čemu jsme již v tom všem přehlcení neteční.

Pozoruji již nějakou dobu, co se děje na poli online kurzů, seminářů, sociálních sítí, newsletterů. Poslední dobou mi to připomíná spíš Divoký západ, kde můžete do zítřka nebo nejpozději do měsíce vyřešit zázračnými metodami celý svůj život, stanou se zázraky a všichni budou již navěky šťastní. Kdokoli tam může cokoli nabízet a kdokoli se na cokoli pohodlně přihlásit.

Moje zkušenost za těch spoustu let svého života, seberozvoje, meditací a také provázení druhých je jiná. Žádné instantní, zázračné a rychlé řešení neznám. Jen poctivou cestu, která nemusí být nutně dřina a spousta práce, ale určitě vyžaduje poctivost. Poctivost v záměru, vytrvalost a každodenní rozhodování. Vyžaduje pravdivost o tom, že přicházejí vrcholy, ale i časy pochybností, stagnace a propadů. Vyžaduje lásku k sobě a vnitřní sílu odolat snaze být jako někdo jiný a hledat svou jedinečnou cestu, hodnotu a místo ve světě.

Vidím, jak se zneužívají slova, která tím ztrácejí svůj obsah. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem si před lety dovolila poprvé říct, že provázím rituály. Pro mě to totiž znamená opravdu hlubokou práci na mnoha úrovních, ke které člověk musí mít zkušenosti, vnitřní sílu, pokoru a vědomé spojení s jemněhmotnými světy. Dnes se toto slovo používá téměř pro cokoli, co používá nějaké rituální předměty nebo má zajímavou podobu.
Podobný osud potkal slova vědomě, spirituální, průvodkyně, mentorka, láska, v souladu, být sám sebou, spojení, hloubka a dokonce také ženský kruh a ženská cesta.

Vidím, jak to, co se nazývá ženským např. v podnikání, tvoření nebo seberealizaci znamená to, že se pracuje s ženskými tématy nebo jsou tam spolu ženy, ale dělá se to mužským lineárním způsobem orientovaným na výkon, v tlaku, nebo se to rozplizne a překlopí do slepičení a ze skutečného ženského principu tam toho mnoho není. Skutečný ženský svět je přitom taaak nádherný! A přitom má tak málo společného s tím, co si oblékáme, jak se líčíme, co tvoříme, i když určitě to pomáhá, když si dovolíme i v těchto oblastech změnit své zvyky a zkusit experimentovat. Obdivuji ženy ve všech podobách od jemných víl až po rázné motorkářky.

Podobně kurzy, které slibují spojení se sebou neprovázejí k sobě, ale naopak vytahují pozornost ven. Ty, které slibují svůj rytmus, ho nakonec neumožňují. Ženy, které vyzývají k uvolnění a otevřenosti neprojít vším, co kurz nabízí, to vlastně samy u sebe neznají. Jak by taky mohly, to se nestane přes noc. Systém, který je zvyklý na výkon potřebuje čas, aby se uvolnil a přeprogramoval. Možná ani nepotkaly žádnou ženu, která by to skutečně žila, spíš potkaly hodně těch, které si to o sobě myslely a říkaly. Jenže, ono je to cítit. Vedle takové ženy se uvolňujete úplně přirozeně, protože ze sebe uvolnění vyzařuje.

Vím, že je velmi obtížné toto všechno do online kurzu dostat, obzvlášť do toho bez živých zoom setkání. Proto čím dál víc začínám rozlišovat. Vidím možnosti online světa, které přináší, a sama online aktivity nabízím a budu nabízet. Zároveň ale doceňuji čím dál více kvality fyzického setkání, které jsme dříve brali za naprosto samozřejmé.

Doceňuji ty, kteří skutečně učí a provázejí v hloubce a ve vnímání všech souvislostí.

Doceňuji ty, kteří jsou ochotní potkat se se skutečnými lidmi napřímo a skutečně na míru provázet každého jednotlivce a každou skupinu podle toho, co v danou chvíli opravdu potřebuje.

Doceňuji ty, kdo provází online kurzy a mají v sobě dostatek pokory přiznat, že tam všechno nevyřeší, a když se někomu otevře nějaké vnitřní téma nebo proces, tak mu doporučí, kam se obrátit. Měla jsem teď několik klientek z tohoto prostředí. A i když to byly poměrně moudré, vědomé ženy, tak mi dalo dost práce, energie a času, aby se u mě přibrzdily, uvolnily, začaly vnímat i své tělo, pocity a mohly jsme skutečně na něčem pracovat. Bohužel nejčastěji se taková žena dočká podpory ve formě pokračuj v kurzu, věř procesu a dělej akční kroky. Což má taky své opodstatnění, protože když se my ženy dostaneme třeba do role oběti, tak to stojí taky za to. Jenže to je právě to umění zkušené průvodkyně, která to rozliší, jestli ta žena potřebuje péči, jemnost a provázení nebo jestli potřebuje popostrčit, povzbudit a vytáhnout z jejích zvyků i přísným způsobem.

Doceňuji ty, kterým stojí za to vynaložit úsilí a přijet na fyzický kurz nebo seminář.

Doceňuji jejich opravdovost a ochotu skutečně se proměňovat. Ty věci, které se dozví ve videích, je potřeba také někde praktikovat a rozvíjet. Jak chcete proměnit vztahy s lidmi, svou sebedůvěru, sociální a emoční dovednosti, komunikaci atd., když budete sami v obýváku se svým počítačem?

A tak jsem si mimo jiné začala trochu hrát a moje heslo poslední doby je: "Co v online kurzech nezažiješ a přitom tak moc potřebuješ, to tady dostaneš na počkání." :-)
Zase trošku hříčka a zazrcadlení toho, co se používá po kýblech v online byznysu.

A ta prázdná slova dál používám, protože zatím neznám lepší a výstižnější a věřím tomu, že kdo potřebuje jejich obsah takový, jak ho vnímám já, tak to ucítí nebo se zeptá. :-)

Přeji nám, abychom si ve všem, co je nám nabízeno, našli svou vlastní cestu, abychom co nejdříve získali zkušenosti a tím si vyjasnili, co chceme a co ne, a celému světu přeji zdravý rozum, schopnost rozlišování a hlavně skutečné životní hodnoty. Ty naše, vlastní, pro každého jedinečné.

 

MILIONÁŘKA Z CHATRČE

5. května 2022
Ida Sára Keltnerová

Přijde mi to tak strašně dávno a přitom je to jen 8 let, kdy se mi změnil celý život a to hlavně ve vztahu k penězům, práci, mé hodnotě, sebedůvěře a hojnosti.

Tehdy jsem byla už 6 let na volné noze a téměř všechny peníze, které jsem vydělala jsem okamžitě investovala do seberozvojových seminářů, výcviků a meditací, které pro mě byly absolutní prioritou a téměř jedinou smysluplnou věcí, která mi přinášela pocit, že žiju. Neměla jsem žádné finanční rezervy, peníze našetřené z doby působení ve farmaceutickém byznysu byly dávno pryč a já jsem pořád doufala, že se nějakým zázrakem finanční tok zvětší.

Prošla jsem podnikatelskými kurzy, ale neudržela směr a koncentraci, chyběly mi zkušenosti a investice do podnikání, marketingu nebo mentoringu byly úplně minimální.

A tehdy se to stalo. Po třech letních měsících mého vysněného pobytu s mou duchovní učitelkou, na který jsem si ještě půjčila, mi prostě došly peníze a kontokorent už nešel navýšit, protože jsem si nepohlídala platby a účet se mi asi na dva dny dostal do mínusu.

Přišel obrovský šok, paralýza a strach z toho, co bude dál? Strašně jsem se styděla, bála se to někomu přiznat a hrála si na statečnou.

Pak jsem ale už musela s pravdou ven a byla to právě ta moje duchovní učitelka, která mě jako první začala učit, jakým způsobem zacházet vědomě s penězi, jak podporovat hojnost, jak přenastavit svůj mindset (jak se tomu dnes říká, i když různé duchovní nauky a později i terapie s tím pracují už tisíce let), jak tvořit a pracovat po žensku v plynutí, cítění, jemnosti a přitom ve vědomí si své hodnoty, umění koncentrovat se a stát nohama pevně na zemi. Vlastně štěstí v neštěstí.

Od té doby uplynulo 8 let a moje vnitřní nastavení a také reálné vnější okolnosti a kroky směrem k práci, penězům, tvoření a hojnosti jako takové jsou úplně jinde. Peníze už pro mě nejsou nějakými imaginárními čísly na účtu nebo dokonce původci všeho zla na zemi, ale jsem vděčná, když ke mně přichází a já mohu dělat to, co potřebuji a také to, co mám ráda a také mohu dobře zaplatit lidem okolo mě a podporovat tak i jejich vědomí vlastní hodnoty. (Kromě toho mě baví moje obálky, do kterých rozděluji krásné bankovky a dělá mi radost, když jsou pěkně naducané a pak další radost, když po nich jen sáhnu a vím, že v té obálce je dost přesně na to, co potřebuji).

Když mluvím se ženami kolem mě, tak vidím ty, které chtějí změnit práci, nechtějí už být v zaměstnání nebo v mužsky nastaveném byznysu, ale bojí se té změny, nedůvěřují své schopnosti samostatně něco tvořit, aby to nebyl jen stres. Některé tu změnu už udělaly, řídí se hlavně intuicí a plynutím a jsou zklamané, že peníze nepřichází tak, jak čekaly a dokonce jim začne stagnovat i tvořivost. Stejně jako já vyměnily jeden extrém za druhý a ono se to prostě někde projeví. Jiné jsou na cestě a daří se jim postupně proud hojnosti a tvoření zvětšovat a další už jen ladí formu a rozšiřují si možnosti.

Když jsem před 2 lety tvořila témata pro roční cyklus večerů pro ženy, řekla jsem si, že téma peněz, hojnosti a práce tam musí být, stejně jako v cyklu konstelačních večerů, protože je moc důležité a může tolika ženám pomoct.

Nejsem milionářka, ani vás nenaučím, jak se jí stát. Ještě pořád se posunuji na své cestě vpřed. Nejsem už ale ani tou ženou, která byla na hraně a blízko té chatrči z nadpisu tohoto příběhu, ke kterému jsem se inspirovala filmem Milionář z chatrče, který vřele doporučuji. To co ale určitě můžu, je sdílet svůj příběh, zkušenosti, provázet příběhy dalších žen, vytvářet prostor pro inspiraci, zkušenosti, pravdivost, podporu a dodání naděje, víry a také užitečné rady.

Proto se těším na všechny ženy, které potkám ať už na ženském kruhu nebo konstelacích či individuálních sezení, na jejich příběhy a také na nové možnosti, které se jim tím v životě otevřou.

Přeji všem ženám štěstí, lásku a hojnost.

 

POMOC NEBO ZACHRAŇOVÁNÍ?

18. 3. 2022
Ida Sára Keltnerová

V poslední dny jsem natočila 3 krátká videa Jděte na procházku ve spojení s moudrostí přírody. A při těch procházkách mimo jiné jsem myslela na ty, kteří nyní pomáhají ukrajinským rodinám u nás.

Většina lidí, kteří sami na vlastní pěst pomáhají nebo začali spontánně organizovat pomoc lokálně, nebo se přidali k různým organizacím nebo o celé situaci hodně diskutují či přemýšlí, totiž nemají žádné výcviky ani školení pro pomáhající profese, trénink na zvládání krizí ani psychologické vzdělání.

Moc si přeji, aby nezapomínali sami na sebe, na své rodiny, na své vztahy, aby se nenechali příliš vtáhnout do příběhů lidí, kterým pomáhají, do celé té vibrace války, boje, strachu. Vidím v příspěvcích na FB i kolem sebe tu nutkavost pomoct, jak velké to pro ty lidi je, jak jsou v tom vtažení, jak vynakládají energii a úsilí v míře, která je ale udržitelná jen krátkodobě. 

Je velmi křehká hranice mezi vědomou pomocí a mezi zachraňováním, vyčerpáním až vyhořením, o kterém jsem psala článek na podzim. Psala jsem tam i o rizikových faktorech pro vyhoření a jedním z nich je velká osobní angažovanost, idealismus a ještě další, které v současnosti plošně vidím kolem sebe. Přečíst si ho můžete tady. (je třetí odshora)

V době krize a také v pomáhání ostatním nebo zapojování se do diskuzí jsou nastražené pasti, do kterých je snadné spadnout i pro zkušené „pomáhače“ a „diskutéry“ natož pro ty nezkušené.

Na pomáhání obzvláště v krizi je například velmi lákavé zažívat tu potřebnost, smysluplnost, to probuzení a vytržení z běžného toku dnů, cítit se užitečný, mít dobrý pocit sám ze sebe, zažívat u toho pospolitost, sounáležitost a spolupráci, nové kontakty a přátelství, vděčnost od těch, kterým je pomáháno, pocit, že je člověk součástí a ovlivňuje dění ve světě, probouzí se pocity, emoce, naskočí adrenalin.

Krize jednoznačně probouzí. Najednou jsou jasné priority a vše ostatní jde stranou, člověk se zkoncentruje, objeví v sobě skrytou sílu, odvahu a jasnost, cítí se unavený ale přitom tak živý, má obrovské nasazení pro danou věc a energii, kterou dlouho nezažíval.

Do toho všeho vstupují ještě i skryté vlivy, kterými v tomto případě jsou jednoznačně nezahojená zranění naše a našich předků v souvislosti s ruskou invazí v roce 1968, celou dobou totality, pravděpodobně i trauma z Mnichovské dohody a kdo ví čeho ještě, a ve své podstatě je to pak i o tom, že vlastně tak trochu zachraňujeme sebe a své předky, i když to vypadá jako pomoc ven. K tomu si připočtěme zranění z osobního života, různé křivdy, pocity nedostatku, nesebehodnoty, potřebu něco někomu dokázat, zasloužit si lásku a respekt apod.

Naše reakce pak nejsou vědomé a klidové. Jsou to řetězové reakce na spouštěče, které jsou podobné tomu, co jsme zažili my nebo co známe z historie a tady už nemůžeme ani náhodou mluvit o svobodném a vědomém rozhodnutí se a taky to dřív nebo později člověka vyčerpá a ztrácí víc a víc sám sebe.

V takovém nastavení je to reakce traumatická, šoková či stresová a taková reakce se vyznačuje právě vysokou mírou emocí, vyhraňováním se, černobílým a zúženým viděním, nevidí se tzv. napravo ani nalevo, nutkavostí, neschopností vnitřního odstupu, zachraňováním, vtažením do situace, přehnanými reakcemi na běžné podněty, přetížením, nechutí řešit běžnou životní agendu, která je vnímána jako zátěž, braním si všeho osobně, velkým osobním vkladem, odsunutím svých potřeb na druhou kolej, schopností útočit, bojovat, (pro někoho je to i útěk a zamrznutí často zaměňované za nadhled, ale i to je šoková reakce, skutečný nadhled obsahuje i schopnost dívat se na to, co se děje a cítit) a také adrenalinem, který ale nezapomínejme, že je stresový hormon, má zajistit člověku, aby se v případě nebezpečí dovedl zachránit nebo bránit a když se tak stane, tak má následovat fáze vybití stresu, odpočinku a regenerace. To se ale teď neděje.

Naopak, vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří úplně nebo hodně omezili dělání toho, co mají rádi, ruší naplánované akce, netráví čas s rodinou, odsunuli své osobní potřeby do nedohledna, myšlenkový a emoční prostor zabrala válka, a já myslím na to, v jakém stavu možná budou za měsíc, za dva. Vyškolení lidé v pomáhajících profesích tyto mechanismy znají a přesto i jim hrozí vyhoření a co teprve těm, co toto neznají?

Možná v někom vyvstane i otázka, jak to, že stejnou měrou nepomáháme potřebným i běžně? Protože tam možná chybí ten faktor krize, aktivovaných zranění, adrenalin z pocitu ohrožení a všechny ty nevědomé zisky z krize a konfliktů plynoucí?

Máme často tendenci obviňovat někoho venku, říkat, jak je to hrozné, jak to, že se války pořád opakují, jak to, že se lidstvo nepoučilo, ale na určité rovině je to možná i tak, že spousta lidí podvědomě po krizích a ohrožení vnitřně touží, vyvolávají vědomě či nevědomě konflikty, dramata a život ohrožující situace ve větším či menším měřítku, protože je probírají k životu, aktivují je, řeší si přes ně svá nezahojená zranění a naplňují své potřeby.

Divili byste se, kolik třeba i partnerských hádek je vyvoláno jen proto, aby se něco dělo, aby proudila energie, protože drama přece znamená lásku a vášeň, a taky protože se partner zrovna dotknul našeho červeného tlačítka pozor, pozor zranění. Potíž je v tom, že tento způsob má opravdu hodně vedlejších a nežádoucích účinků.

Proto mi stále více dává smysl věnovat se vnitřním tématům, podívat se na svá vnitřní nastavení ať už vůči rodičům, sourozencům, širší rodině, partnerskému životu, sami k sobě, své sebehodnotě, sebelásce, dopřát zraněním zahojení, přát klid a mír do minulosti naší i předků, všech historických událostí, věnovat se všemu, co nám umožní zvýšit si energii, rozšířit mysl a vědomí, regenerovat, vyživovat se, vnímat a udržet si svou vnitřní i vnější integritu, meditovat, tvořit, chodit do přírody, sportovat, tančit, hrát si, vařit a dobře jíst, něco spravovat a kutit, pracovat na zahradě, jet na výlet, udělat něco nového a nečekaného, koupit si kytky nebo je koupit své ženě, jít do sauny, na masáž, číst si, hrát s dětmi pexeso nebo jim fandit na fotbalovém zápase atd. Prostě dělat věci, které máme rádi.

Takový člověk je totiž potom mimo jiné mnohem méně ovlivnitelný čímkoli, co se děje v okolí, nenaskočí na nejrůznější hry, drží se sebe sama a stojí si sám sobě za to, aby byl šťastný v jakékoli době.

I proto s vámi ve vděčnosti sdílím videa Jděte na procházku, i proto neruším ba naopak o to více doporučuji konstelační večery, ženský kruh, konstelace, masáže i práci s myslí v rámci NLP z toho, co nabízím já, a také aktivity přátel a těch, kteří mě inspirují.

Přeji nám všem co nejvíce nadhledu, klidu, míru a kontaktu se sebou, cítění, vnitřní síly a jasnosti, hooooodně lásky na zahojení všeho, co je možné v nás i v našich rodech i rodech ostatních a také hoooooodně péče o sebe sama:-)

A malý tip na závěr.
Zkuste začít třeba tak, že se na chvíli zastavíte, několikrát se nadechnete a vydechnete, uvědomíte si a ucítíte své nohy, tělo, srdce, můžete si tělo i pohladit, promnout svaly, obličej, vlasy a potom se postupně zeptáte sami sebe: „Co teď opravdu potřebuji pro sebe? Co potřebuje moje tělo? Co potřebuje moje mysl? Co potřebuji jako duše?“ Necháte přijít odpovědi a alespoň jednu věc z toho uděláte:-)
A takové zastavení a udělání něčeho jen a jen pro sebe si dopřejete alespoň 1x každý den:-)
Může to být úplná maličkost a přesto udělá velký rozdíl v tom, jak se budete na konci dne cítit.

V přání všeho dobrého
Ida Sára K.

 

ZIMNÍ A NOVOROČNÍ ZAMYŠLENÍ, RYTMY, ZASTAVENÍ A ODPOČINEK

12. 1. 2022
Ida Sára Keltnerová

Milí přátelé,
srdečně vás zdravím od psacího stolu, kde pro Vás píši jakési novoroční a zimní zamyšlení. Když vzhlédnu od obrazovky a klávesnice a podívám se ven, vidím kromě krásně modré oblohy a sluníčka také sýkorky na keři šeříku hned za oknem, které na něm zobou semínka přinesená z krmítka. Vždycky jen jedno semínko, přeletět na keř, sezobat, přeletět zpátky na krmítko, vzít si další semínko a zase na keř, a tak dále. Pravidelný, jednoduchý, krátký rytmus, po troškách. Všimli jste si, že třeba kos to dělá úplně jinak? Ten si ke krmítku doletí, sedne si tam a zobe, zobe, zobe. Je tam tak dlouho, dokud nemá dost, a pak odletí. Nejdřív jsem si říkala, že to tedy není úplně fér, že tam v tu dobu nikoho dalšího nepustí a hlavně u toho spoustu semínek vyhází z krmítka na zem (člověk je tam sype a on s nimi plýtvá), než jsem uviděla pěnkavy, které je pod krmítkem sbírají. Aha, zase důkaz toho, jak je vše v přírodě propojené a v pořádku přesně tak, jak je.

Každý máme prostě jiný rytmus, jiné zvyky a strategie, které nám v životě fungují, ale někdy může být obtížné v záplavě různých informací, rad, návodů, názorů, knih, podcastů a videí vyjadřujících se k tomu, co je správné a co ne, najít, uvědomit si, ucítit a také si obhájit před okolím, ale kolikrát i sami před sebou, právě ten svůj rytmus, rychlost, intenzitu a způsob, jakým věci děláme, kdy pracujeme, kdy odpočíváme, co právě nám funguje, co je to nejlepší právě pro nás. I mně se nejdřív trochu nepozdával ten kosí způsob přístupu ke krmítku, vzpomínáte?:-)

Letos jsem se rozhodla důvěřovat svému rytmu a potřebám a dopřála jsem si úplné zastavení a klid přes Vánoce a Nový rok. Mimo jiné jsem hodně odpočívala, upletla jsem oooobrovský kus plédu a svetru, viděla spoustu oblíbených pohádek, filmů i seriálů, vypálila u toho spoustu svíček na stromečku i všude jinde, plnila krmítko slunečnicí a taky nosila jablka kosům pod něj, dopřála si pár opravdu klidných procházek, užila si pár tanečních a taky zpívacích podvečerů v obýváku (myslím, že máme se sousedy podobný vkus, zatím si nestěžovali), vařila jídla, která mám ráda i ta, která potřebují čas pobýt si přes noc v troubě, udělala svůj první domácí vaječný koňak (představte si, že je fakt super s jabkovicí, kde bych vzala doma rum, že), viděla se jen s rodinou a několika přáteli, někdy i půl dne nevěděla, kde mám telefon a bylo mi to jedno a za celou dobu neslyšela ani jedno seberozvojové video ani podcast a nepřečetla žádnou seberozvojovou knihu. Pustila jsem vše, co jsem dělala už automaticky, nevědomě a bez vnitřní radosti a impulzu, aby vznikl prostor ničeho a mohlo pak začít klíčit a narodit něco, co je opravdové, ať už je to cokoli.

Teprve tento týden pomalu začínám znovu pracovat, jít do většího kontaktu se světem a dál dávám hodně prostoru tomu, abych vnímala, co právě teď potřebuji, jaký je můj rytmus a nepřizpůsobila se rytmu dění kolem mě nebo tomu, co se kolem řeší nebo co by se dokonce mělo řešit, protože se to tak přece dělá. Nemám ale nic proti tvorbě novoročních wishboardů nebo různým kurzům, které teď startují. Na mě je jen prostě ještě moc brzo, já mám ještě zimu:-) (ostatně Hromice, nový začátek podle našich předků, jsou až 2. 2.). Potřebuji zpomalení, potřebuji načerpat do sebe ticho zimy a také ten obrovský prázdný prostor, který poskytuje, z kterého na jaře začne klíčení a růst, potřebuji si dopřát klidný prostor pro snění, regeneraci, ladění se a sbírání síly.

Včera, při první letošní konzultaci a provázení, jsem si uvědomila, jakou mi dělá radost a dává smysl, poskytnout tento prostor i těm, s kterými pracuji, přizvat do procesu to, co už umí, dát důvěru jejich vnitřní síle, moudrosti a zkušenostem. Ještě zřetelnější to je, když přijde nějaká „kolegyně nebo kolega“, kteří pracují s lidmi, provázejí, učí, mají toho hodně za sebou a často jen potřebují někoho, kdo by pomohl držet právě ten prostor, aby mohli projít tím, co potřebují. Žádné říkání, co by měli udělat nebo jak je to správně. Jen dát prostor, pomoct objevit, co už je, společně navrhnout možné cesty a podpořit je v chůzi po té cestě, kterou si vyberou. Pocítila jsem obrovskou vděčnost především k mým velkým učitelům Sofii Sarras a také Bhagatovi, od kterých jsem se právě toto mnoho let učila a kteří jsou zosobněním všeho, o čem píšu.

Děkuji i vám všem za všechna setkání v celém roce 2021, za vzájemné obohacení, učení se a inspirování, za důvěru, větší hojnost na mnoha rovinách, kterou mohu i díky vám prožívat, za rozvíjení toho, co nás spojuje místo toho, co nás rozděluje a také za mnohá obyčejná a přitom velká lidská setkání a podporu, která přišla i ve chvílích, které pro mě vůbec nebyly lehké a často i od těch z vás, od kterých bych to nečekala, takže jedno velké DĚKUJI! 

Přeji nám všem to nejlepší, co je možné, v celém roce 2022, hodně štěstí a také co nejvíce kontaktu sami se sebou, svým vnitřním rytmem a důvěrou v to, kdo jsme, s tím, co si přejeme pro sebe, ostatní i celý svět, takže jedno velké PŘEJI!

 

 

DUŠIČKY, PŘEDCI A LÁSKA, KTERÁ NEUMÍRÁ

31. 10. 2021
Ida Sára Keltnerová

Dnes je neděle, speciální sváteční klidný den. Čím jsem starší, tak tím více doceňuji její sílu a hloubku. Dřív jsem chtěla v neděli pracovat, provázet konstelace, protože jsem vnímala, jak v neděli je to uvolnění a klid cítit úplně ve vzduchu, jak je pro tu práci volný prostor, nic netlačí z venku. Stále ještě v neděli někdy pracuji a jsem v tom šťastná, ale čím dál více se stává i pro mě dnem svátečním, výjimečným, kdy mohu být hodně nablízko sama sobě, svému srdci, odpočívat, cítit se, doceňovat život, dělat to, co mám opravdu ráda. Je to pro mě den pomalu plynoucího času, času na odpolední kafíčko nebo čaj, které nejsou o kofeinu nebo teinu, ale o pohodě, klidu, zastavení a oslavě.

Dnes je neděle před Dušičkami, Svátkem všech svatých a já myslím na ty, kteří už jsou na druhém břehu. Držím u toho pomyslně své srdce jemně ve svých dlaních, kolébám ho a ono tak může hlouběji při vzpomínkách cítit. Cítím vděčnost za vše, co jsem s mými blízkými i vzdálenějšími mohla prožít. Vděčnost za lásku a moudrost babiček, dědečků, tet a strýců, za přátelství a lásku přátel a taky mých lásek. Ano, je to tak, už těch konců a smrtí pár bylo.
Někdy se mi ještě zasteskne, na chvíli něco trochu zabolí, někdy vystoupí slzy do očí, ale krásné na tom je, že v těch slzách je už mnohem víc lásky a vděčnosti než bolesti.
Myslím také na ty, a jsem jim vděčná, díky kterým jsem se začala s tématem smrti vědoměji setkávat, což je Bhagat, Sofie Sarras, John Hawken a Cesta domů. Jsem vděčná sobě, že jsem za tím šla a nepustila to a také jsem vděčná své nejbližší rodině, která k tomu přistoupila poměrně otevřeně, když jsem před lety začala přijíždět na návštěvy a začala mluvit o té možnosti, že nikdo z nás tady nemusí zítra být, tak co s tím teda uděláme:-)

Zajímavé je, jak ta konečnost dává věcem větší hodnotu a hloubku. Jak tou zkušeností, že když někdo odejde, tak že už ho neobejmu, nepodíváme se do očí, nedotkne se mě, neuslyším hlas, neuvidím, jak se hýbe, co a jak dělá, neuslyším příběh, radu, tak tou zkušeností roste docenění a vděčnost za každou jednotlivou zkušenost.
Všímám si, že když toto v sobě rozvíjím, tak se cítím být mnohem laskavější a dělám mnohem víc drobných maličkostí, které bych dělat nemusela a to i k úplně cizím lidem a cítím se z toho šťastná. Dojímá mě, když někdo něco takového udělá i pro mě nebo když jsem svědkem nějaké nezištné laskavosti mezi lidmi. Někdy stačí pozdrav, přání, ocenění, poděkování, drobná pomoc, vyjití vstříc, všimnutí si, pohled a někomu to může změnit den nebo i život. Nikdy nevíme, co právě prožívá člověk, kterého třeba před sebe pustíme ve frontě nebo se s ním dáme jen tak do řeči na zastávce, v obchodě, oceníme jen tak něco hezkého. Právě toto pro něj může být klíčový moment, který mu vrátí zpět důstojnost, naději, sebelásku, hodnotu, spojení se světem, lidmi.

V souvislosti s lidskostí cítím čím dál větší respekt k životům svých předků a v poslední době nejvíc ze všeho mnou zní: „Oni byli taky lidi.“ Vlastnosti, které mi dřív vadily, nebo jsem se za ně styděla, že v našem rodu jsou (některé z nich, jak jinak, mám poděděné nebo chcete-li přijaté i já), tak už mi vadit přestávají a stud mizí, protože tak to prostě je. Toto jsou moji předci, moje rodina, toto jsem já a jsem hrdá, že jsem se narodila právě k nim, právě sem, právě do této zkušenosti.
Zajímavé je, že v tomto přijetí a docenění mohu jasněji vidět a třídit, co z toho všeho slouží mému životu, co chci přijmout a dále rozvíjet a co mému životu neslouží, co mohu nechat být.
A ještě zajímavější je, že se ve mně ještě více rozvíjí velmi klidná síla a chuť dávat dál to, co jsem se naučila, klid a přijetí, porozumění, pravdu o lidských slabostech i síle, schopnost procházet různými emocemi a mnoho dalšího tak, aby to bylo k užitku, aby řeka života mohla naplno proudit dál. Začínám rozumět ještě více rodičům, kteří chtějí to nejlepší ze sebe předat svým dětem, jen někdy zapomenou na to, že to nemusí být zároveň to nejlepší právě pro ty děti. I já se musím brzdit a zvědomovat se ve vztahu k neteři a synovci a taky na seminářích, večerních skupinách i při masážích a konzultacích, aby to byla opravdu jen nabídka, možnost, po které někdo buď sáhne nebo ne, uslyší ji nebo neuslyší, ale abych nic nikam netlačila.
A to mě přivádí ještě k jedné myšlence, že mnoho vztahů, které budujeme, nebo si přejeme vybudovat, není jen o tom, že potřebujeme, aby nás někdo miloval, přijímal, podporoval a pomáhal nám, ale že je to i o tom, že potřebujeme někoho, koho můžeme milovat my, přijímat, podporovat a pomáhat mu. A jsme u potřeby rovnováhy dávání a přijímání, vidět i být viděn, přijímat i být přijímán, pomáhat i přijmout pomoc, milovat i být milován, potřebě vztahování se, bytí spolu, lidského kontaktu.

Vnímám bytostně, že ten klid, přijetí, vděčnost a láska, o kterých tady píši, se nestaly samy, nestalo se to přes noc. Aby to mohlo být teď tak, jak to je, tak jsem potřebovala projít mj. i poměrně silnými emočními fázemi vzteku, výčitek, lítosti, smutku a bolesti, aby se mohla hojit zranění a uzdravovat pocity křivdy ale i viny, které jsem si nasbírala v průběhu let kontaktu se svými blízkými, v rodině, v partnerstvích, přátelstvích, práci atd., aby to bylo puštěno, přišlo přijetí a smíření a mohla se ještě víc rozvinout láska a vděčnost, která za všemi těmi pocity vždycky byla. Nešlo to přeskočit, vyhnout se tomu a všechny ty uvolněné emoce, které dostaly konečně prostor, přinesly v tu chvíli hodně energie a věci se začaly hýbat.
Jsem zároveň ráda za vše, co už mám za sebou, a jsem ráda i za ten klid a sklízení plodů té práce, protože to byly často i velmi náročné chvíle, které vím, že nebude-li nutno, tak bych je úplně znovu zažít nemusela a zároveň vím, že tehdy to bylo tak potřeba a správně.

Samozřejmě to neznamená, že občas ještě nějaký kostlivec nevyleze ze skříně a pak např. návštěva u rodičů je i dynamičtějšího rázu, tečou slzy, padají příkřejší slova, vznikají nedorozumění, emoce bublají, bolí to, ale vždycky to skončí mluvením a nasloucháním, omluvou a poděkováním, objetím a jasností v tom, že se máme rádi.
A toto vím, že by se nestalo mj. bez všech těch let účasti i provázení konstelací a taky bez všech meditací, předaných manter od Mistrů a Mistryň, mistrovského spojení a společenství přátel z meditací a také ženského kruhu Sofie Sarras, které mě držely a dodávaly sílu spojení s celky a systémy širšími než rodina v dobách, kdy se to v rodině mlelo, vřelo, rozpadalo, umíralo, rozcházelo a celkově to bylo pěkně na levačku, partnerský vztah v háji, zdravotně a finančně nic moc a kostlivec venku ne jeden ale celá partička.
Proto má smysl zabývat se zdroji spojení, připomínat si, že nejen rodem živ je člověk a zároveň bez něj taky ne. Je to neustálé hledání zdravé rovnováhy a rozšiřování úhlu pohledu a také nadhledu. Jak nahoře, tak dole a naopak.

Přeji nám všem hodně načerpané síly z moudrosti konců a začátků, lidských příběhů, spojení s předky i všemi, kteří pomáhají, podporují a vedou z různých úrovní hmotných i nehmotných.

A tady je pár užitečných tipů a kontaktů:
Bhagat - Umění zemřít: seminář, text, videa
Sofie Sarras: videa o smrti, zraněních, ženský kruh, meditace
John Hawken: tantrické, šamanské a bioenergetické výcviky
Cesta domů: pomoc umírajícícm a jejich blízkým, domácí hospic, poradna, online informace

 

SYNDROM VYHOŘENÍ A NÁHLÉ ZVRATY V ŽIVOTĚ

15. 9. 2021
Ida Sára Keltnerová

Trávím několik z posledních slunečných zářijových dnů v klidu a ústraní chatičky na vysoké skále u soutoku Vltavy a Sázavy, kam každý den ráno a večer sestupuji, abych si zaplavala. Je to teď takový můj malý každodenní očistný rituál, který dělá moc dobře mému tělu v rámci pohybu a otužování, i duši v rámci klidu vodní hladiny, velkého prostoru a pravidlených temp bez cíle a nutnosti výkonu.
V této výšce skal i hloubce řeky, klidu a samotě, mám čas na ohlédnutí se a rekapitulaci, zastavení se, bytí několik dnů mimo domov a také na kontakt s přírodou, který jsem včetně samoty již velmi nutně potřebovala.

Při tom ohlédnutí si uvědomuji, jak nečekané zvraty a konce v životě, které nás v tu chvíli, kdy se dějí, zaskočí nebo až vyděsí, se vlastně již dopředu ohlašují. Někdy dokonce celé měsíce nebo i roky. Život nabízí možnosti, aby se to nemuselo stát nebo alespoň ne dramatickým a bolestivým způsobem, ale my je často přehlížíme a nedáváme jim dostatečnou váhu.
Všechno jiné než my sami se zdá být důležitější, obzvláště když je to smysluplné, někomu to pomáhá, je to nutné a potřebné, dává to pocit hodnoty, užitečnosti nebo také naplnění života něčím, co nám vlastně neumožňuje věnovat se sobě a být za sebe opravdu zodpovědní, i kdybychom chtěli, protože na to nemáme čas, tlačíme na svůj výkon i perfekcionismus a když to dotáhneme až k některé z fází vyhoření, začne to být opravdu vážné.

Říká se, že každý konec je nový začátek, rozdíl je ale v tom, jakým způsobem se ten konec děje a kolik harmonie nebo také bolesti a zraňování v sobě obsahuje.

Přečetla jsem teď několik článků o syndromu vyhoření a došlo mi, jak v takovém stavu již většinou člověk není harmonických konců ani schopen. Když celkově nebo částečně v rámci práce, nějakého projektu nebo taky třeba vztahu nebo mateřské dovolené člověk vyhoří, tak přestává cítit, vnímat, je unavený, postupně až vyčerpaný, apatický a bez emocí, začne zapomínat, dělat chyby, přestává zvládat činnosti, které pro něj byly dříve samozřejmé, ztratí vnímání smyslu toho, do čeho dříve nadšeně investoval tolik energie a je jedno jestli je to práce nebo vztah, princip je stejný.

Paradoxně čím více nadšený a idealistický člověk a přístup, tím větší ohrožení vyhořením. Takže střízlivý, umírněný, realistický, ne přehnaně nadšený a očekávání plný přístup v práci i ve vztazích lze jedině doporučit. Což si říkám, že vlastně odporuje požadavkům personalistů při výběru zaměstnanců a také představám obzvláště o romantických vztazích.

Člověka může zlomit kromě nenaplněných očekávání a představ také přílišná náročnost od okolí nebo i od sebe sama, příliš velká zodpovědnost obzvláště za druhé, nevyřešená zastupitelnost, takže nemůže nikdy plně vypnout, velký objem práce nebo problémů, trvalý tlak a stres, opakující se potíže, které nemůže vyřešit a ovlivnit, pocit bezmoci, prodlužování času zvýšeného napětí nebo nutnosti fungovat, kdy se vidina odpočinku na konci nenaplní, protože vznikne další situace, kterou je potřeba řešit, spolupráce s lidmi, kteří vykazují velké výkony a požadují je i po něm nebo je mu hloupé říct, že je to na něj moc, opakující se emočně náročné situace, z kterých nemůže odejít, situace ohrožující život, což nemusí být jen práce záchranáře, ale také např. péče o někoho nemocného nebo celá covidová vlna, dále nedostatek blízkých vztahů a sociálních vazeb a souhra více náročných životních událostí, které prostě "nerozchodí".

Člověk se nejdříve hodně snaží, aby zvládl všechno, co je potřeba, potom začne mít strach a úzkost, že na něco zapomněl, nestihne udělat vše, co má, a proto si nemůže dovolit se zastavit, pořád je co dělat a nikdy není hotovo, a nakonec se snažit přestane, úkolům a povinnostem se začne podvědomě vyhýbat, dělat jen to, co je nutné, začne být často i nepříjemný, podrážděný nebo i arogantní na své okolí. Navenek často funguje dál, ale už spíše automaticky než přítomně, ztratí zájem. Podvědomě si přeje, aby ta situace skončila, ale již není schopen nacházet aktivně způsoby, jak toho dosáhnout. Někdy může být i zaujat svou potřebností a důležitostí, chycený v domluvách a slibech, které dal, vázaný pracovními smlouvami apod. Nechce si připustit vážnost situace, že už nemůže dál a nic hodnotného už stejně nevytváří, a tak vlastně čeká, co se stane.

Obzvláště v pomáhajících profesích může vyhořelý člověk i někomu např. svou nedbalostí ublížit a to už není legrace. Proto o tom píši. Vyhoření se může totiž stát komukoli, a pokud k tomu riziku sami nemáme bdělost, nedodržujeme poctivě psychohygienu a zdravé rozdělení svého času mezi všechny potřebné životní oblasti, nebudujeme rodinné a přátelské vztahy a další sociální kontakty, nerozvíjíme koníčky a formy relaxu nebo nemáme ve svém okolí někoho natolik blízkého, kdo by si té změny a nerovnováhy v našem životě všimnul, tak pro vzdálenější okolí to nemusí být vůbec rozpoznatelné a zjistí se to právě až v těch okamžicích zvratu nebo když se stane něco závažného.

A pak přijde ten zvrat a člověk vidí, jak se všechno, na čem mu předtím tolik záleželo nebo na tom dokonce i lpěl, sesype jako domeček z karet, konec, a on přesto dál dýchá, žije, život kolem se děje dál jaksi sám a on si uvědomí, že

nikdo není tak důležitý, aby nebyl nepostradatelný nebo nenahraditelný, věci bez něj jdou nějakou dobu obtížněji, někdo se o ně musí postarat, je potřeba projít změnou i pro okolí a bezesporu je to náročné, ale život se nezastaví a někdy se stane dokonce i to, že v tom uvolněném prostoru může vyrůst něco nového, novým a nečekaným způsobem a ta změna může být nakonec k dobru a všem se uleví. V žádném případě ale nestojí za to se přepínat a změny a konce je lepší procházet harmonicky, včas a v respektu k sobě i okolí. Ty následky přetažení, vyčerpání a vyhoření opravdu nejsou příjemné.

Nedávno jsem vyslechla příběh jedné velmi zajímavé mladé ženy, která se roky snažila o zlepšení partnerského vztahu, o kterém v hloubi duše ale nebyla přesvědčená. K zásadnímu rozhodnutí došla až v den svatby, kdy ji zrušila, rozešli se a všem se ulevilo, i jejímu partnerovi. A nedlouho poté potkala svého současného partnera, změnila ve svém životě všechno, co se předtím zdálo nemožné, včetně práce, a ona úplně rozkvetla. Nepochybuji ale, že to bylo obtížné rozhodnutí, mohlo možná přijít dřív, ale taky nemuselo přijít vůbec.

Takto jsem se vdala kdysi já i přes své pochybnosti a stejně to přes všechnu snahu nedopadlo dobře. Člověk je ale často zbabělý nebo si je sebou nejistý a zpochybňuje to, co cítí. Chtěl by být pevnou a neochvějnou mravní autoritou sám sobě i okolí, zvládnout všechno, co si přeje, být užitečný, milovaný a respektovaný, protože tak je to přece správně a měl to být cíl každého člověka, jak slyšíme ze všech stran ať už v kruzích seberozvojových nebo třeba i managerských. Každý to ale není schopen naplnit, a tak místo toho volí pohodlnější řešení, začne uhýbat výzvám, lhát sám sobě a tím i okolí, frustrován nedokonalostí svou i světa se nechová hezky k sobě ani druhým a ty vlastnosti, které si nepřeje mít, pak projevuje plnými hrstmi a ještě se za to kritizuje. A jsme zase u toho tlaku.

K vyhoření přispívá totiž také nereálné hodnocení sebe sama a nároky na sebe. Někdy se člověk podceňuje a nevěří si, proto se v nepřijatelných podmínkách neozve a nepostaví se za sebe nebo si myslí, že nemá právo na své potřeby. Někdy se ale také přeceňuje a to může být obzvláště nebezpečné jemu i okolí, které mu věří, že něco zvládne, ale on to nezvládá, protože se přecenil, v okolí vytváří o sobě falešný obraz, kterým paradoxně vytváří tlak i sám na sebe, aby tomu obrazu dostál i svými činy, kterých ale není schopen a vzniká začarovaný kruh. Vytváření tlaku a chtění dostát svým vysokým očekáváním od sebe sama je myslím velké téma. Už neřešíme jen tlak a očekávání společnosti, zaměstnavatelů, rodiny, ale právě tento svůj vlastní vnitřní tlak.

Proto nám všem přeji pravdivost sami k sobě, schovívavost a přijetí svých limitů a omezení, přiznávání čeho jsme schopni a čeho ne, včasnou komunikaci potřeby změn a také obrovskou sebelásku a postavení péče o sebe sama a smysl svého života v žebříčku hodnot na vysoké místo. Když budeme vyčerpaní a beze smyslu, nepomůžeme už ani nikomu jinému ve svém okolí, ani rodině, ani přátelům, ani kolegům, ani klientům, ani nikomu jinému, koho si třeba velmi vážíme a chceme mu pomáhat, protože mu přejeme, aby se mu dobře dařilo.

Více o syndromu vyhoření, jeho vzniku, fázích, prevenci a řešení najdete také v těchto článcích:
Wikipedie
Zdraví - euro
Psychoweb

A pokud ještě vyhořelí nejste, budete mít kapacitu na shlédnutí nebo poslechnutí si i těchto videí:-)
Pořad Rodinka s Milanem Studničkou
Přednáška Cyrila Höshla - Naučená bezmocnost a syndrom vyhoření
Pjér la Šé´z

A na závěr dvě písničky:
Linkin Park – One more light
Rag´n´Bone Man – Human

 

 

CO JSME SE NAUČILI A JEŠTĚ SE MŮŽEME NAUČIT V KARANTÉNĚ

17. 4. 2020
Ida Sára Keltnerová

Za poslední měsíc jsem prošli úplným zastavením, teď v rámci velikonoc mírným uvolněním karantény a pozornost většiny lidí se upíná k jejímu závěru. Někteří touží po tom, aby se vše vrátilo do stavu jako před karanténou a jiní se právě toho návratu do starých kolejí bojí, protože už nechtějí žít jako dřív.

Okusili jsme hodně nejistoty, měli jsme šanci potkat se pravdivě se strachem o život svůj, svých blízkých, se strachem z přežití v rámci nedostatku peněz, nejisté budoucnosti. Měli jsme šanci zastavit se, zrekapitulovat svůj život, zeptat se co nám v něm slouží a co ne, co k němu skutečně potřebujeme a co je naprosto zbytečné nebo navíc. Mohli jsme uvidět, kvůli čemu jsme se vlastně tolik honili. Zjistili jsme jaké to je pracovat z domova, nemuset každý den trávit čas a ztrácet energii v dopravní zácpě nebo v přeplněném metru, autobusech a tramvajích, ztrácet energii neustálými přesuny z místa na místo, velkým množstvím kontaktů s lidmi, v kterých jsme kolikrát ztráceli nejen energii, ale hlavně sami sebe. Začali jsme dělat věci, které nás baví, měli jsme čas na sebe, na rodinu, procházky do přírody. Mohli jsme se zamyslet nad tím, v čem je smysl našeho života, čeho bychom litovali, kdybychom zítra umřeli.

Přeji nám všem bdělost a pravdivost k sobě i druhým i nadále. Přeji nám všem, abychom zúročili naše zkušenosti a podívali se na život novýma očima, uviděli nové možnosti, byli ochotni přetvářet svou realitu a život, netrvat na té formě a způsobu, který jsme znali dřív. Už teď můžeme snít nový sen svého života, celé planety, lidstva.

A prosím, šiřte svá uvědomění a moudrost ke svým blízkým. Ne každý si uvědomuje, že celá pandemie má svůj smysl, měla nás zastavit, měla nás proměnit, měla nás přivést do pokory, projevení odvahy, vnitřní síly, položit si esenciální otázky, a když to nepochopíme, zopakuje se to, možná v jiné formě, bohužel může být i horší. Nechci šířit strach nebo paniku, konstatuji pouze fakta, která jsou známá, ale my je nechceme často vidět. Pravda léčí, to je taky fakt. To, že něco nechceme vidět, ještě neznamená, že to zmizí. Naopak.
Je to stejné jako s nemocemi, třeba s rakovinou. Je to posel, zpráva pro nás, že něco v našem životě nebo životě celé společnosti není v pořádku, něco požírá samo sebe. Spousta lidí s ní bojuje a má pocit, že vyhrálo díky lékařům, lékům, ale nezmění svůj vnitřní postoj. Tak se rakovina vrátí znovu, často v invazivnější formě, nebo se stane něco s psychikou, člověk prostě dostane další šanci. Buď ji využije nebo ne. To je na každém z nás, naší zodpovědnosti.

V několika konstelacích za poslední dobu jsem viděla, jak zástupci např. za přírodu nebo vodu říkali, že oni jsou nekoneční, mají schopnost obnovy, nic jim nechybí, ale že jde o lidi. Oni za sebe budou v pohodě klidně jen se zvířaty, rostlinami, oni lidi nepotřebují, ale jdou lidem naproti, aby mohli oni pro sebe něco udělat. Zástupci za mor, za choleru, za koronavirus říkali, že nemají nic proti lidem, jsou to jen poslové, nástroje přírody, proměny, Univerza.

Buďme tedy bdělí…
Modlím se za bdělost, za štěstí pro všechny bytosti, když vidím přeplněná parkoviště u supermarketů, když vidím, jak se trochu uvolní pravidla a lidé zapomenou na pokoru, vděčnost za život, přestanou se opět vidět, respektovat se, pomáhat si, řeknou si, že skoro nikdo neumřel, takže možná celá ta panika byla zbytečná, a přestanou vidět, že to taky mohlo být úplně jinak, zapomenou na soucit s lidmi třeba v Itálii, zapomenou, že nevíme, co se stane dál, že nejsme páni tvorstva.

Hodně Štěstí nám všem.

 


MĚJME ODVAHU ČELIT LÁSCE, OTEVŘÍT SE JÍ A NECHAT SE PŘIVINOUT

4. 9. 2019
Ida Sára Keltnerová

Za poslední dny jsem se toho hodně naučila. O sobě, životě, lidech kolem mě.
Život jsou i propady. Okamžiky, kdy nevím, ztrácím se, zahltí mě minulost. Chvíle zbabělosti, pochybností, vzdoru, zatvrzelosti, bolesti působené druhým i sobě. Čas, kdy nezbyde nic jiného, než si sundat růžové brýle, přiznat si fakta o sobě i o svém životě a uvidět ty nejtemnější části sebe sama. Přestat si dělat jakékoli iluze, přestat hrát své role a hry. Zůstat v okamžiku pravdy obnažená před sebou i celým světem.
A pak se stane něco neuvěřitelného.

Místo odsouzení a trestu přijde láska. Nic víc, nic míň. Prostě láska a soucit. A to je velké, jak soucitné a láskyplné bytosti umíme být, jak umíme odpouštět druhým, jak umíme odpustit sobě, což je někdy mnohem větší výzva. Jenže, ono to stejně jinak nepůjde, když Univerzum je Láska. Nejde se tomu vyhnout, žádným způsobem, když my jsme Univerzum.
Sdílím s úctou to, co se ukázalo v jedné konstelaci.

Mohli bychom ve svých malých já pokračovat např. ve vzdoru klidně po tisíc životů a ničeho tím nedosáhneme. Tady je život, který nás miluje. Miluje nás pořád, i když se tady stavíme na hlavu a snažíme se celému Univerzu dokázat, že tady láska není, je to tu strašně těžký, my trpíme a jsme oběti, kterým druzí ubližují.
Dokonce jsou kolem nás lidé, učitelé, Mistři, často ti nejbližší, kteří nás přes to všechno pořád milují, vidí v nás Podstatu, kterou jsme, a tím nám přišli s tím naším vzdorem pomoct jako takoví strážní andělé v lidských tělech. A my to nevidíme. Vidíme v nich zrcadlo našeho vzteku, vzdoru, zavřeného srdce.

A pak si třeba jednou řekneme, že jsme z toho už unavení, že už to chceme jinak, že sebereme všechnu odvahu a budeme čelit lásce. Přestaneme utíkat, zastavíme se a staneme jí pomyslně tváří v tvář. Máme odvahu k setkání se s ní, otevření se, povolení, necháme se přivinout, obejmout, vstřebat. Pro mě osobně je na určité úrovni toto zastavení a povolení mnohem těžší než boj, vymezování se atd. Stáváme se tím zranitelní, křehcí, ale zároveň tak moc naplnění.

Takže, mějme odvahu čelit lásce, otevřít se jí, být nazí před sebou i před Univerzem, a nechat se objímat. Řekněme Lásce ano.

Děkuji všem, kteří mi v mém životě neúnavně a vytrvale nastavují zrcadlo lásky a soucitu, připomínají mi moji odvahu a nehrají se mnou hry na cokoli, co láskou a soucitem není. Dokonce i hra na vinu a trest je celosvětově už hodně obehraná, nikomu nepomáhá a z dlouhodobého hlediska se ukazuje jako neefektivní a neekonomická. Paradoxně se ale pořád ještě těší poměrně velké oblibě napříč společenskými vrstvami včetně vládnoucích struktur. Že by ulpění na tradici? Nebo něco jako závislost na adrenalinových sportech nebo cukru? Nebo že by určitá forma sadomasochistického vzrušení? Kdo ví. V každém případě je to také naprosto iracionální:-)

 

PÁR SLOV O ŽIVOTĚ, KONSTELACÍCH A MOJÍ BABIČCE

duben 2019
pro Prostor 8
Ida Sára Keltnerová

Šamanka ve mně má ráda příběhy. Milovala jsem vyprávění mé bělovlasé babičky o časech šťastných i časech těžkých, o životě před válkou, za války i po ní, o vztazích, lásce, práci, sesterství, dětech, mužích, rození i umírání, prostě všem, co život přináší i odnáší.

Babiččino láskyplné vyprávění jsem našla i v konstelacích. Pravda léčí, ať je jakákoli. Je důležité příběhy vidět, pravdivě je vyprávět, cítit je, přijmout, nesoudit, nenapravovat. Přináší to zdravé, vědomé spojení s předky a sílu pro život.
Šamani vypráví příběhy o síle, odvaze a lásce i příběhy o slabosti, zbabělosti a bolesti. Vědí, že vše má v životě své místo a zaslouží si respekt. Jedno není lepší nebo horší než druhé, prostě to je. Také říkají: „Nesuď nikoho, v jehož mokasínech jsi dva týdny nechodil.“
To si připomínám často, když se právě začnu rozčilovat nad stavem světa :-)

Jde prostě o to nehledat složitosti, umět naplno plakat bolestí, naplno skákat radostí a zároveň ani na jednom nelpět. Pravdivě a naplno být v přítomném okamžiku, jako součást většího celku, v přijetí všeho co je, takového jaké to je, v respektu k Univerzu, všem bytostem. Toto jsou principy, o kterých mluví i duchovní učitelé a mistři různých směrů, které konstelace pomáhají naplňovat a realizovat a které se snažím žít, jak nejlépe to právě jde.

Roční cyklus konstelačních večerů, kterým provázím v Prostoru 8, i víkendové semináře na různých místech republiky, mají za cíl toto všechno prakticky vnést do našich životů, zvýšit povědomí o tocích energie v rodech a navrátit se ke kořenům a podstatě nás samých. Mně to přijde smysluplné a užitečné. Možná to přinese něco užitečného i Vám

Těším se s Vámi na setkání, bude-li dáno…
Ida Sára K.

 

ODPOVĚDNOST ZA SVOBODU

OSHO
kniha: ŽIJTE NEBEZPEČNĚ
Obyčejné osvícení pro neobyčejnou dobu

V konečném důsledku jste to vy, kdo rozhoduje o tom, co se vám děje - vy jste tím rozhodujícím faktorem. Pamatujte si to. To je klíč. Pokud jste nešťastní, je to na vás. Pokud nežijete správně, je to na vás. Pokud něco promeškáte, je to na vás. Odpovědnost je jen na vás. Nebojte se jí.

Většina lidí má z odpovědnosti strach, protože nevidí druhou stranu mince. Na jedné straně je napsáno "odpovědnost", na druhé straně je napsáno "svoboda". Odpovědnost a svoboda patří k sobě. Pokud vás nutí žít v utrpení někdo jiný, pak se z něj nebudete schopni dostat - jak byste se mohli dostat z utrpení, když vás v něm drží někdo jiný? Dokud on sám nerozhodne, že vás utrpení zbaví, sami se z něj nikdy nedostanete. Ale pokud jste za své utrpení odpovědni vy, rozhodnutí je na vás. Pokud vás vaše trápení těší, trapte se nastotisíckrát - to není žádný problém. Užijte si to! Ale pokud se vám nelíbí, zahoďte ho. Udělejte si v tom jasno.

Lidé si pořád myslí, že by chtěli být šťastní, ale co s ím mohou oni sami, chudáci, udělat? Jsou zkrátka nuceni být nešťastní. To je naprosto absurdní. Nikdo nikoho nenutí - nikdo nikoho nemůže nutit být nešťastný. Člověk, který umí být šťastný, bude šťastný v jakékoli situaci. Nemůžete ho dostat do situace, na které by si nenašel něco, díky čemu by mohl být šťastný. A na druhé straně jsou lidé, kteří se naučili trik, jak být trvale nešťastní. Nemůžete je dostat do situace, na které by si nenašli něco, co je činí nešťastnými. Co chcete najít, to najdete. Život vám nabízí všechno, úplně všechno. Vy si vybíráte!
    
Slyšel jsem vyprávět tento příběh:
Dva muži se dostali do vězení. Byl úplněk, oba stáli u okna své temné cely. Po nebi se rozlévala stříbrná měsíční zář. Zrovna bylo období dešťů a za oknem bylo plno vody a páchnoucího bahna.
Jeden muž se pořád díval na měsíc, druhý se pořád díval na bláto. Muž, který se díval na bláto, se samozřejmě cítil velice mizerně. A muž, který se díval na měsíc, zářil, planul světlem; v jeho záři se odrážel měsíc, jeho oči byly plné krásy. Úplně zapomněl, že je ve vězení.

Oba stáli u stejného okna, ale vybrali si různé věci. Existují lidé, kteří, když jim ukážete keř růží, budou počítat trny. Jsou to skvělí počtáři, jejich matematika je logická a nikdy se nemýlí. A když potřebují spočítat tisíce trnů, je jasné, že si nevšimnou jedné rozkvetlé růže. Jejich vnitřní svět bude říkat: "Jak může mezi tolika trny vyrůst nějaká růže? To musí být nějaký podvod, iluze. To prostě není možné. a pokud přece jen, stejně k ničemu není."

A pak existují lidé, kteří vůbec nevědí, že růžové keře mají i trny - dívají se jen na růže. A při pohledu na růže vnímají jen jejich ušlechtilost, jejich krásu oslavující přítomnou chvíli. A připadá jim, že trny vlastně ani nevypadají jako trny, snad ani nepíchají. "Jak by mohly, když rostou na stejném keři jako růže?" Jejich mysl je zaměřena na květy a díky tomu se na trny začnou dívat jinak: začnou si myslet, že trny jsou tam proto, aby růži chránily. A najednou trny nejsou tak zlé a ošklivé, nejsou už tak nepatřičné, nejsou "proti" - a tak se rodí pozitiní postoj.

Je to jen na vás, můžete ze svého života udělat, co chcete. Pro osvícené vědomí je krásná dokonce i smrt. Pro neosvícené vědomí je ošklivý dokonce i život, všude vidí jen ošklivost. Pro osvícené vědomí existuje na světě jen krása a blaženost - pouze krása a blaženost, nic jiného.

Nejde však o to, jak proměnit ošklivost v krásu, bolest v potěšení, utrpění ve štěstí, ne. Jde o to, jak změnit nevědomí ve vědomí, neosvícený postoj v osvícený - jak změnit svůj vnitřní svět, své vnitřní bytí, jak se naučit říkat životu ano, jak nacházet pozitivní hodnoty, které život povznášejí, a odkládat negativní, které ho srážejí do bláta.

 

A to stejné slovy paní Míly Tomášové
sbírka básní "Průzračný svět"

"ŽIVOT JE KRÁSNÝ vždy,
i když je šedý,
na tom však záleží,
jak kdo naň hledí."