Články, úvahy a inspirace

SYNDROM VYHOŘENÍ A NÁHLÉ ZVRATY V ŽIVOTĚ

15. 9. 2021
Ida Sára Keltnerová

Trávím několik z posledních slunečných zářijových dnů v klidu a ústraní chatičky na vysoké skále u soutoku Vltavy a Sázavy, kam každý den ráno a večer sestupuji, abych si zaplavala. Je to teď takový můj malý každodenní očistný rituál, který dělá moc dobře mému tělu v rámci pohybu a otužování, i duši v rámci klidu vodní hladiny, velkého prostoru a pravidlených temp bez cíle a nutnosti výkonu.
V této výšce skal i hloubce řeky, klidu a samotě, mám čas na ohlédnutí se a rekapitulaci, zastavení se, bytí několik dnů mimo domov a také na kontakt s přírodou, který jsem včetně samoty již velmi nutně potřebovala.

Při tom ohlédnutí si uvědomuji, jak nečekané zvraty a konce v životě, které nás v tu chvíli, kdy se dějí, zaskočí nebo až vyděsí, se vlastně již dopředu ohlašují. Někdy dokonce celé měsíce nebo i roky. Život nabízí možnosti, aby se to nemuselo stát nebo alespoň ne dramatickým a bolestivým způsobem, ale my je často přehlížíme a nedáváme jim dostatečnou váhu.
Všechno jiné než my sami se zdá být důležitější, obzvláště když je to smysluplné, někomu to pomáhá, je to nutné a potřebné, dává to pocit hodnoty, užitečnosti nebo také naplnění života něčím, co nám vlastně neumožňuje věnovat se sobě a být za sebe opravdu zodpovědní, i kdybychom chtěli, protože na to nemáme čas, tlačíme na svůj výkon i perfekcionismus a když to dotáhneme až k některé z fází vyhoření, začne to být opravdu vážné.

Říká se, že každý konec je nový začátek, rozdíl je ale v tom, jakým způsobem se ten konec děje a kolik harmonie nebo také bolesti a zraňování v sobě obsahuje.

Přečetla jsem teď několik článků o syndromu vyhoření a došlo mi, jak v takovém stavu již většinou člověk není harmonických konců ani schopen. Když celkově nebo částečně v rámci práce, nějakého projektu nebo taky třeba vztahu nebo mateřské dovolené člověk vyhoří, tak přestává cítit, vnímat, je unavený, postupně až vyčerpaný, apatický a bez emocí, začne zapomínat, dělat chyby, přestává zvládat činnosti, které pro něj byly dříve samozřejmé, ztratí vnímání smyslu toho, do čeho dříve nadšeně investoval tolik energie a je jedno jestli je to práce nebo vztah, princip je stejný.

Paradoxně čím více nadšený a idealistický člověk a přístup, tím větší ohrožení vyhořením. Takže střízlivý, umírněný, realistický, ne přehnaně nadšený a očekávání plný přístup v práci i ve vztazích lze jedině doporučit. Což si říkám, že vlastně odporuje požadavkům personalistů při výběru zaměstnanců a také představám obzvláště o romantických vztazích.

Člověka může zlomit kromě nenaplněných očekávání a představ také přílišná náročnost od okolí nebo i od sebe sama, příliš velká zodpovědnost obzvláště za druhé, nevyřešená zastupitelnost, takže nemůže nikdy plně vypnout, velký objem práce nebo problémů, trvalý tlak a stres, opakující se potíže, které nemůže vyřešit a ovlivnit, pocit bezmoci, prodlužování času zvýšeného napětí nebo nutnosti fungovat, kdy se vidina odpočinku na konci nenaplní, protože vznikne další situace, kterou je potřeba řešit, spolupráce s lidmi, kteří vykazují velké výkony a požadují je i po něm nebo je mu hloupé říct, že je to na něj moc, opakující se emočně náročné situace, z kterých nemůže odejít, situace ohrožující život, což nemusí být jen práce záchranáře, ale také např. péče o někoho nemocného nebo celá covidová vlna, dále nedostatek blízkých vztahů a sociálních vazeb a souhra více náročných životních událostí, které prostě "nerozchodí".

Člověk se nejdříve hodně snaží, aby zvládl všechno, co je potřeba, potom začne mít strach a úzkost, že na něco zapomněl, nestihne udělat vše, co má, a proto si nemůže dovolit se zastavit, pořád je co dělat a nikdy není hotovo, a nakonec se snažit přestane, úkolům a povinnostem se začne podvědomě vyhýbat, dělat jen to, co je nutné, začne být často i nepříjemný, podrážděný nebo i arogantní na své okolí. Navenek často funguje dál, ale už spíše automaticky než přítomně, ztratí zájem. Podvědomě si přeje, aby ta situace skončila, ale již není schopen nacházet aktivně způsoby, jak toho dosáhnout. Někdy může být i zaujat svou potřebností a důležitostí, chycený v domluvách a slibech, které dal, vázaný pracovními smlouvami apod. Nechce si připustit vážnost situace, že už nemůže dál a nic hodnotného už stejně nevytváří, a tak vlastně čeká, co se stane.

Obzvláště v pomáhajících profesích může vyhořelý člověk i někomu např. svou nedbalostí ublížit a to už není legrace. Proto o tom píši. Vyhoření se může totiž stát komukoli, a pokud k tomu riziku sami nemáme bdělost, nedodržujeme poctivě psychohygienu a zdravé rozdělení svého času mezi všechny potřebné životní oblasti, nebudujeme rodinné a přátelské vztahy a další sociální kontakty, nerozvíjíme koníčky a formy relaxu nebo nemáme ve svém okolí někoho natolik blízkého, kdo by si té změny a nerovnováhy v našem životě všimnul, tak pro vzdálenější okolí to nemusí být vůbec rozpoznatelné a zjistí se to právě až v těch okamžicích zvratu nebo když se stane něco závažného.

A pak přijde ten zvrat a člověk vidí, jak se všechno, na čem mu předtím tolik záleželo nebo na tom dokonce i lpěl, sesype jako domeček z karet, konec, a on přesto dál dýchá, žije, život kolem se děje dál jaksi sám a on si uvědomí, že

nikdo není tak důležitý, aby nebyl nepostradatelný nebo nenahraditelný, věci bez něj jdou nějakou dobu obtížněji, někdo se o ně musí postarat, je potřeba projít změnou i pro okolí a bezesporu je to náročné, ale život se nezastaví a někdy se stane dokonce i to, že v tom uvolněném prostoru může vyrůst něco nového, novým a nečekaným způsobem a ta změna může být nakonec k dobru a všem se uleví. V žádném případě ale nestojí za to se přepínat a změny a konce je lepší procházet harmonicky, včas a v respektu k sobě i okolí. Ty následky přetažení, vyčerpání a vyhoření opravdu nejsou příjemné.

Nedávno jsem vyslechla příběh jedné velmi zajímavé mladé ženy, která se roky snažila o zlepšení partnerského vztahu, o kterém v hloubi duše ale nebyla přesvědčená. K zásadnímu rozhodnutí došla až v den svatby, kdy ji zrušila, rozešli se a všem se ulevilo, i jejímu partnerovi. A nedlouho poté potkala svého současného partnera, změnila ve svém životě všechno, co se předtím zdálo nemožné, včetně práce, a ona úplně rozkvetla. Nepochybuji ale, že to bylo obtížné rozhodnutí, mohlo možná přijít dřív, ale taky nemuselo přijít vůbec.

Takto jsem se vdala kdysi já i přes své pochybnosti a stejně to přes všechnu snahu nedopadlo dobře. Člověk je ale často zbabělý nebo si je sebou nejistý a zpochybňuje to, co cítí. Chtěl by být pevnou a neochvějnou mravní autoritou sám sobě i okolí, zvládnout všechno, co si přeje, být užitečný, milovaný a respektovaný, protože tak je to přece správně a měl to být cíl každého člověka, jak slyšíme ze všech stran ať už v kruzích seberozvojových nebo třeba i managerských. Každý to ale není schopen naplnit, a tak místo toho volí pohodlnější řešení, začne uhýbat výzvám, lhát sám sobě a tím i okolí, frustrován nedokonalostí svou i světa se nechová hezky k sobě ani druhým a ty vlastnosti, které si nepřeje mít, pak projevuje plnými hrstmi a ještě se za to kritizuje. A jsme zase u toho tlaku.

K vyhoření přispívá totiž také nereálné hodnocení sebe sama a nároky na sebe. Někdy se člověk podceňuje a nevěří si, proto se v nepřijatelných podmínkách neozve a nepostaví se za sebe nebo si myslí, že nemá právo na své potřeby. Někdy se ale také přeceňuje a to může být obzvláště nebezpečné jemu i okolí, které mu věří, že něco zvládne, ale on to nezvládá, protože se přecenil, v okolí vytváří o sobě falešný obraz, kterým paradoxně vytváří tlak i sám na sebe, aby tomu obrazu dostál i svými činy, kterých ale není schopen a vzniká začarovaný kruh. Vytváření tlaku a chtění dostát svým vysokým očekáváním od sebe sama je myslím velké téma. Už neřešíme jen tlak a očekávání společnosti, zaměstnavatelů, rodiny, ale právě tento svůj vlastní vnitřní tlak.

Proto nám všem přeji pravdivost sami k sobě, schovívavost a přijetí svých limitů a omezení, přiznávání čeho jsme schopni a čeho ne, včasnou komunikaci potřeby změn a také obrovskou sebelásku a postavení péče o sebe sama a smysl svého života v žebříčku hodnot na vysoké místo. Když budeme vyčerpaní a beze smyslu, nepomůžeme už ani nikomu jinému ve svém okolí, ani rodině, ani přátelům, ani kolegům, ani klientům, ani nikomu jinému, koho si třeba velmi vážíme a chceme mu pomáhat, protože mu přejeme, aby se mu dobře dařilo.

Více o syndromu vyhoření, jeho vzniku, fázích, prevenci a řešení najdete také v těchto článcích:
Wikipedie
Zdraví - euro
Psychoweb

A pokud ještě vyhořelí nejste, budete mít kapacitu na shlédnutí nebo poslechnutí si i těchto videí:-)
Pořad Rodinka s Milanem Studničkou
Přednáška Cyrila Höshla - Naučená bezmocnost a syndrom vyhoření
Pjér la Šé´z

A na závěr dvě písničky:
Linkin Park – One more light
Rag´n´Bone Man – Human

 

 

CO JSME SE NAUČILI A JEŠTĚ SE MŮŽEME NAUČIT V KARANTÉNĚ

17. 4. 2020
Ida Sára Keltnerová

Za poslední měsíc jsem prošli úplným zastavením, teď v rámci velikonoc mírným uvolněním karantény a pozornost většiny lidí se upíná k jejímu závěru. Někteří touží po tom, aby se vše vrátilo do stavu jako před karanténou a jiní se právě toho návratu do starých kolejí bojí, protože už nechtějí žít jako dřív.

Okusili jsme hodně nejistoty, měli jsme šanci potkat se pravdivě se strachem o život svůj, svých blízkých, se strachem z přežití v rámci nedostatku peněz, nejisté budoucnosti. Měli jsme šanci zastavit se, zrekapitulovat svůj život, zeptat se co nám v něm slouží a co ne, co k němu skutečně potřebujeme a co je naprosto zbytečné nebo navíc. Mohli jsme uvidět, kvůli čemu jsme se vlastně tolik honili. Zjistili jsme jaké to je pracovat z domova, nemuset každý den trávit čas a ztrácet energii v dopravní zácpě nebo v přeplněném metru, autobusech a tramvajích, ztrácet energii neustálými přesuny z místa na místo, velkým množstvím kontaktů s lidmi, v kterých jsme kolikrát ztráceli nejen energii, ale hlavně sami sebe. Začali jsme dělat věci, které nás baví, měli jsme čas na sebe, na rodinu, procházky do přírody. Mohli jsme se zamyslet nad tím, v čem je smysl našeho života, čeho bychom litovali, kdybychom zítra umřeli.

Přeji nám všem bdělost a pravdivost k sobě i druhým i nadále. Přeji nám všem, abychom zúročili naše zkušenosti a podívali se na život novýma očima, uviděli nové možnosti, byli ochotni přetvářet svou realitu a život, netrvat na té formě a způsobu, který jsme znali dřív. Už teď můžeme snít nový sen svého života, celé planety, lidstva.

A prosím, šiřte svá uvědomění a moudrost ke svým blízkým. Ne každý si uvědomuje, že celá pandemie má svůj smysl, měla nás zastavit, měla nás proměnit, měla nás přivést do pokory, projevení odvahy, vnitřní síly, položit si esenciální otázky, a když to nepochopíme, zopakuje se to, možná v jiné formě, bohužel může být i horší. Nechci šířit strach nebo paniku, konstatuji pouze fakta, která jsou známá, ale my je nechceme často vidět. Pravda léčí, to je taky fakt. To, že něco nechceme vidět, ještě neznamená, že to zmizí. Naopak.
Je to stejné jako s nemocemi, třeba s rakovinou. Je to posel, zpráva pro nás, že něco v našem životě nebo životě celé společnosti není v pořádku, něco požírá samo sebe. Spousta lidí s ní bojuje a má pocit, že vyhrálo díky lékařům, lékům, ale nezmění svůj vnitřní postoj. Tak se rakovina vrátí znovu, často v invazivnější formě, nebo se stane něco s psychikou, člověk prostě dostane další šanci. Buď ji využije nebo ne. To je na každém z nás, naší zodpovědnosti.

V několika konstelacích za poslední dobu jsem viděla, jak zástupci např. za přírodu nebo vodu říkali, že oni jsou nekoneční, mají schopnost obnovy, nic jim nechybí, ale že jde o lidi. Oni za sebe budou v pohodě klidně jen se zvířaty, rostlinami, oni lidi nepotřebují, ale jdou lidem naproti, aby mohli oni pro sebe něco udělat. Zástupci za mor, za choleru, za koronavirus říkali, že nemají nic proti lidem, jsou to jen poslové, nástroje přírody, proměny, Univerza.

Buďme tedy bdělí…
Modlím se za bdělost, za štěstí pro všechny bytosti, když vidím přeplněná parkoviště u supermarketů, když vidím, jak se trochu uvolní pravidla a lidé zapomenou na pokoru, vděčnost za život, přestanou se opět vidět, respektovat se, pomáhat si, řeknou si, že skoro nikdo neumřel, takže možná celá ta panika byla zbytečná, a přestanou vidět, že to taky mohlo být úplně jinak, zapomenou na soucit s lidmi třeba v Itálii, zapomenou, že nevíme, co se stane dál, že nejsme páni tvorstva.

Hodně Štěstí nám všem.

 


MĚJME ODVAHU ČELIT LÁSCE, OTEVŘÍT SE JÍ A NECHAT SE PŘIVINOUT

4. 9. 2019
Ida Sára Keltnerová

Za poslední dny jsem se toho hodně naučila. O sobě, životě, lidech kolem mě.
Život jsou i propady. Okamžiky, kdy nevím, ztrácím se, zahltí mě minulost. Chvíle zbabělosti, pochybností, vzdoru, zatvrzelosti, bolesti působené druhým i sobě. Čas, kdy nezbyde nic jiného, než si sundat růžové brýle, přiznat si fakta o sobě i o svém životě a uvidět ty nejtemnější části sebe sama. Přestat si dělat jakékoli iluze, přestat hrát své role a hry. Zůstat v okamžiku pravdy obnažená před sebou i celým světem.
A pak se stane něco neuvěřitelného.

Místo odsouzení a trestu přijde láska. Nic víc, nic míň. Prostě láska a soucit. A to je velké, jak soucitné a láskyplné bytosti umíme být, jak umíme odpouštět druhým, jak umíme odpustit sobě, což je někdy mnohem větší výzva. Jenže, ono to stejně jinak nepůjde, když Univerzum je Láska. Nejde se tomu vyhnout, žádným způsobem, když my jsme Univerzum.
Sdílím s úctou to, co se ukázalo v jedné konstelaci.

Mohli bychom ve svých malých já pokračovat např. ve vzdoru klidně po tisíc životů a ničeho tím nedosáhneme. Tady je život, který nás miluje. Miluje nás pořád, i když se tady stavíme na hlavu a snažíme se celému Univerzu dokázat, že tady láska není, je to tu strašně těžký, my trpíme a jsme oběti, kterým druzí ubližují.
Dokonce jsou kolem nás lidé, učitelé, Mistři, často ti nejbližší, kteří nás přes to všechno pořád milují, vidí v nás Podstatu, kterou jsme, a tím nám přišli s tím naším vzdorem pomoct jako takoví strážní andělé v lidských tělech. A my to nevidíme. Vidíme v nich zrcadlo našeho vzteku, vzdoru, zavřeného srdce.

A pak si třeba jednou řekneme, že jsme z toho už unavení, že už to chceme jinak, že sebereme všechnu odvahu a budeme čelit lásce. Přestaneme utíkat, zastavíme se a staneme jí pomyslně tváří v tvář. Máme odvahu k setkání se s ní, otevření se, povolení, necháme se přivinout, obejmout, vstřebat. Pro mě osobně je na určité úrovni toto zastavení a povolení mnohem těžší než boj, vymezování se atd. Stáváme se tím zranitelní, křehcí, ale zároveň tak moc naplnění.

Takže, mějme odvahu čelit lásce, otevřít se jí, být nazí před sebou i před Univerzem, a nechat se objímat. Řekněme Lásce ano.

Děkuji všem, kteří mi v mém životě neúnavně a vytrvale nastavují zrcadlo lásky a soucitu, připomínají mi moji odvahu a nehrají se mnou hry na cokoli, co láskou a soucitem není. Dokonce i hra na vinu a trest je celosvětově už hodně obehraná, nikomu nepomáhá a z dlouhodobého hlediska se ukazuje jako neefektivní a neekonomická. Paradoxně se ale pořád ještě těší poměrně velké oblibě napříč společenskými vrstvami včetně vládnoucích struktur. Že by ulpění na tradici? Nebo něco jako závislost na adrenalinových sportech nebo cukru? Nebo že by určitá forma sadomasochistického vzrušení? Kdo ví. V každém případě je to také naprosto iracionální:-)

 

PÁR SLOV O ŽIVOTĚ, KONSTELACÍCH A MOJÍ BABIČCE

duben 2019
pro Prostor 8
Ida Sára Keltnerová

Šamanka ve mně má ráda příběhy. Milovala jsem vyprávění mé bělovlasé babičky o časech šťastných i časech těžkých, o životě před válkou, za války i po ní, o vztazích, lásce, práci, sesterství, dětech, mužích, rození i umírání, prostě všem, co život přináší i odnáší.

Babiččino láskyplné vyprávění jsem našla i v konstelacích. Pravda léčí, ať je jakákoli. Je důležité příběhy vidět, pravdivě je vyprávět, cítit je, přijmout, nesoudit, nenapravovat. Přináší to zdravé, vědomé spojení s předky a sílu pro život.
Šamani vypráví příběhy o síle, odvaze a lásce i příběhy o slabosti, zbabělosti a bolesti. Vědí, že vše má v životě své místo a zaslouží si respekt. Jedno není lepší nebo horší než druhé, prostě to je. Také říkají: „Nesuď nikoho, v jehož mokasínech jsi dva týdny nechodil.“
To si připomínám často, když se právě začnu rozčilovat nad stavem světa :-)

Jde prostě o to nehledat složitosti, umět naplno plakat bolestí, naplno skákat radostí a zároveň ani na jednom nelpět. Pravdivě a naplno být v přítomném okamžiku, jako součást většího celku, v přijetí všeho co je, takového jaké to je, v respektu k Univerzu, všem bytostem. Toto jsou principy, o kterých mluví i duchovní učitelé a mistři různých směrů, které konstelace pomáhají naplňovat a realizovat a které se snažím žít, jak nejlépe to právě jde.

Roční cyklus konstelačních večerů, kterým provázím v Prostoru 8, i víkendové semináře na různých místech republiky, mají za cíl toto všechno prakticky vnést do našich životů, zvýšit povědomí o tocích energie v rodech a navrátit se ke kořenům a podstatě nás samých. Mně to přijde smysluplné a užitečné. Možná to přinese něco užitečného i Vám

Těším se s Vámi na setkání, bude-li dáno…
Ida Sára K.

 

ODPOVĚDNOST ZA SVOBODU

OSHO
kniha: ŽIJTE NEBEZPEČNĚ
Obyčejné osvícení pro neobyčejnou dobu

V konečném důsledku jste to vy, kdo rozhoduje o tom, co se vám děje - vy jste tím rozhodujícím faktorem. Pamatujte si to. To je klíč. Pokud jste nešťastní, je to na vás. Pokud nežijete správně, je to na vás. Pokud něco promeškáte, je to na vás. Odpovědnost je jen na vás. Nebojte se jí.

Většina lidí má z odpovědnosti strach, protože nevidí druhou stranu mince. Na jedné straně je napsáno "odpovědnost", na druhé straně je napsáno "svoboda". Odpovědnost a svoboda patří k sobě. Pokud vás nutí žít v utrpení někdo jiný, pak se z něj nebudete schopni dostat - jak byste se mohli dostat z utrpení, když vás v něm drží někdo jiný? Dokud on sám nerozhodne, že vás utrpení zbaví, sami se z něj nikdy nedostanete. Ale pokud jste za své utrpení odpovědni vy, rozhodnutí je na vás. Pokud vás vaše trápení těší, trapte se nastotisíckrát - to není žádný problém. Užijte si to! Ale pokud se vám nelíbí, zahoďte ho. Udělejte si v tom jasno.

Lidé si pořád myslí, že by chtěli být šťastní, ale co s ím mohou oni sami, chudáci, udělat? Jsou zkrátka nuceni být nešťastní. To je naprosto absurdní. Nikdo nikoho nenutí - nikdo nikoho nemůže nutit být nešťastný. Člověk, který umí být šťastný, bude šťastný v jakékoli situaci. Nemůžete ho dostat do situace, na které by si nenašel něco, díky čemu by mohl být šťastný. A na druhé straně jsou lidé, kteří se naučili trik, jak být trvale nešťastní. Nemůžete je dostat do situace, na které by si nenašli něco, co je činí nešťastnými. Co chcete najít, to najdete. Život vám nabízí všechno, úplně všechno. Vy si vybíráte!
    
Slyšel jsem vyprávět tento příběh:
Dva muži se dostali do vězení. Byl úplněk, oba stáli u okna své temné cely. Po nebi se rozlévala stříbrná měsíční zář. Zrovna bylo období dešťů a za oknem bylo plno vody a páchnoucího bahna.
Jeden muž se pořád díval na měsíc, druhý se pořád díval na bláto. Muž, který se díval na bláto, se samozřejmě cítil velice mizerně. A muž, který se díval na měsíc, zářil, planul světlem; v jeho záři se odrážel měsíc, jeho oči byly plné krásy. Úplně zapomněl, že je ve vězení.

Oba stáli u stejného okna, ale vybrali si různé věci. Existují lidé, kteří, když jim ukážete keř růží, budou počítat trny. Jsou to skvělí počtáři, jejich matematika je logická a nikdy se nemýlí. A když potřebují spočítat tisíce trnů, je jasné, že si nevšimnou jedné rozkvetlé růže. Jejich vnitřní svět bude říkat: "Jak může mezi tolika trny vyrůst nějaká růže? To musí být nějaký podvod, iluze. To prostě není možné. a pokud přece jen, stejně k ničemu není."

A pak existují lidé, kteří vůbec nevědí, že růžové keře mají i trny - dívají se jen na růže. A při pohledu na růže vnímají jen jejich ušlechtilost, jejich krásu oslavující přítomnou chvíli. A připadá jim, že trny vlastně ani nevypadají jako trny, snad ani nepíchají. "Jak by mohly, když rostou na stejném keři jako růže?" Jejich mysl je zaměřena na květy a díky tomu se na trny začnou dívat jinak: začnou si myslet, že trny jsou tam proto, aby růži chránily. A najednou trny nejsou tak zlé a ošklivé, nejsou už tak nepatřičné, nejsou "proti" - a tak se rodí pozitiní postoj.

Je to jen na vás, můžete ze svého života udělat, co chcete. Pro osvícené vědomí je krásná dokonce i smrt. Pro neosvícené vědomí je ošklivý dokonce i život, všude vidí jen ošklivost. Pro osvícené vědomí existuje na světě jen krása a blaženost - pouze krása a blaženost, nic jiného.

Nejde však o to, jak proměnit ošklivost v krásu, bolest v potěšení, utrpění ve štěstí, ne. Jde o to, jak změnit nevědomí ve vědomí, neosvícený postoj v osvícený - jak změnit svůj vnitřní svět, své vnitřní bytí, jak se naučit říkat životu ano, jak nacházet pozitivní hodnoty, které život povznášejí, a odkládat negativní, které ho srážejí do bláta.

 

A to stejné slovy paní Míly Tomášové
sbírka básní "Průzračný svět"

"ŽIVOT JE KRÁSNÝ vždy,
i když je šedý,
na tom však záleží,
jak kdo naň hledí."