Inspirace a blog

 

MĚJME ODVAHU ČELIT LÁSCE, OTEVŘÍT SE JÍ A NECHAT SE PŘIVINOUT
4. 9. 2019
Ida Sára Keltnerová

Za poslední dny jsem se toho hodně naučila. O sobě, životě, lidech kolem mě.
Život jsou i propady. Okamžiky, kdy nevím, ztrácím se, zahltí mě minulost. Chvíle zbabělosti, pochybností, vzdoru, zatvrzelosti, bolesti působené druhým i sobě. Čas, kdy nezbyde nic jiného, než si sundat růžové brýle, přiznat si fakta o sobě i o svém životě a uvidět ty nejtemnější části sebe sama. Přestat si dělat jakékoli iluze, přestat hrát své role a hry. Zůstat v okamžiku pravdy obnažená před sebou i celým světem.
A pak se stane něco neuvěřitelného.

Místo odsouzení a trestu přijde láska. Nic víc, nic míň. Prostě láska a soucit. A to je velké, jak soucitné a láskyplné bytosti umíme být, jak umíme odpouštět druhým, jak umíme odpustit sobě, což je někdy mnohem větší výzva. Jenže, ono to stejně jinak nepůjde, když Univerzum je Láska. Nejde se tomu vyhnout, žádným způsobem, když my jsme Univerzum.
Sdílím s úctou to, co se ukázalo v jedné konstelaci.

Mohli bychom ve svých malých já pokračovat např. ve vzdoru klidně po tisíc životů a ničeho tím nedosáhneme. Tady je život, který nás miluje. Miluje nás pořád, i když se tady stavíme na hlavu a snažíme se celému Univerzu dokázat, že tady láska není, je to tu strašně těžký, my trpíme a jsme oběti, kterým druzí ubližují.
Dokonce jsou kolem nás lidé, učitelé, Mistři, často ti nejbližší, kteří nás přes to všechno pořád milují, vidí v nás Podstatu, kterou jsme, a tím nám přišli s tím naším vzdorem pomoct jako takoví strážní andělé v lidských tělech. A my to nevidíme. Vidíme v nich zrcadlo našeho vzteku, vzdoru, zavřeného srdce.

A pak si třeba jednou řekneme, že jsme z toho už unavení, že už to chceme jinak, že sebereme všechnu odvahu a budeme čelit lásce. Přestaneme utíkat, zastavíme se a staneme jí pomyslně tváří v tvář. Máme odvahu k setkání se s ní, otevření se, povolení, necháme se přivinout, obejmout, vstřebat. Pro mě osobně je na určité úrovni toto zastavení a povolení mnohem těžší než boj, vymezování se atd. Stáváme se tím zranitelní, křehcí, ale zároveň tak moc naplnění.

Takže, mějme odvahu čelit lásce, otevřít se jí, být nazí před sebou i před Univerzem, a nechat se objímat. Řekněme Lásce ano.

Děkuji všem, kteří mi v mém životě neúnavně a vytrvale nastavují zrcadlo lásky a soucitu, připomínají mi moji odvahu a nehrají se mnou hry na cokoli, co láskou a soucitem není. Dokonce i hra na vinu a trest je celosvětově už hodně obehraná, nikomu nepomáhá a z dlouhodobého hlediska se ukazuje jako neefektivní a neekonomická. Paradoxně se ale pořád ještě těší poměrně velké oblibě napříč společenskými vrstvami včetně vládnoucích struktur. Že by ulpění na tradici? Nebo něco jako závislost na adrenalinových sportech nebo cukru? Nebo že by určitá forma sadomasochistického vzrušení? Kdo ví. V každém případě je to také naprosto iracionální:-)

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PÁR SLOV O ŽIVOTĚ, KONSTELACÍCH A MOJÍ BABIČCE
duben 2019
pro Prostor 8
Ida Sára Keltnerová

Šamanka ve mně má ráda příběhy. Milovala jsem vyprávění mé bělovlasé babičky o časech šťastných i časech těžkých, o životě před válkou, za války i po ní, o vztazích, lásce, práci, sesterství, dětech, mužích, rození i umírání, prostě všem, co život přináší i odnáší.

Babiččino láskyplné vyprávění jsem našla i v konstelacích. Pravda léčí, ať je jakákoli. Je důležité příběhy vidět, pravdivě je vyprávět, cítit je, přijmout, nesoudit, nenapravovat. Přináší to zdravé, vědomé spojení s předky a sílu pro život.
Šamani vypráví příběhy o síle, odvaze a lásce i příběhy o slabosti, zbabělosti a bolesti. Vědí, že vše má v životě své místo a zaslouží si respekt. Jedno není lepší nebo horší než druhé, prostě to je. Také říkají: „Nesuď nikoho, v jehož mokasínech jsi dva týdny nechodil.“
To si připomínám často, když se právě začnu rozčilovat nad stavem světa :-)

Jde prostě o to nehledat složitosti, umět naplno plakat bolestí, naplno skákat radostí a zároveň ani na jednom nelpět. Pravdivě a naplno být v přítomném okamžiku, jako součást většího celku, v přijetí všeho co je, takového jaké to je, v respektu k Univerzu, všem bytostem. Toto jsou principy, o kterých mluví i duchovní učitelé a mistři různých směrů, které konstelace pomáhají naplňovat a realizovat a které se snažím žít, jak nejlépe to právě jde.

Roční cyklus konstelačních večerů, kterým provázím v Prostoru 8, i víkendové semináře na různých místech republiky, mají za cíl toto všechno prakticky vnést do našich životů, zvýšit povědomí o tocích energie v rodech a navrátit se ke kořenům a podstatě nás samých. Mně to přijde smysluplné a užitečné. Možná to přinese něco užitečného i Vám

Těším se s Vámi na setkání, bude-li dáno…
Ida Sára K.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

OSHO
kniha: ŽIJTE NEBEZPEČNĚ
Obyčejné osvícení pro neobyčejnou dobu

ODPOVĚDNOST ZA SVOBODU

V konečném důsledku jste to vy, kdo rozhoduje o tom, co se vám děje - vy jste tím rozhodujícím faktorem. Pamatujte si to. To je klíč. Pokud jste nešťastní, je to na vás. Pokud nežijete správně, je to na vás. Pokud něco promeškáte, je to na vás. Odpovědnost je jen na vás. Nebojte se jí.

Většina lidí má z odpovědnosti strach, protože nevidí druhou stranu mince. Na jedné straně je napsáno "odpovědnost", na druhé straně je napsáno "svoboda". Odpovědnost a svoboda patří k sobě. Pokud vás nutí žít v utrpení někdo jiný, pak se z něj nebudete schopni dostat - jak byste se mohli dostat z utrpení, když vás v něm drží někdo jiný? Dokud on sám nerozhodne, že vás utrpení zbaví, sami se z něj nikdy nedostanete. Ale pokud jste za své utrpení odpovědni vy, rozhodnutí je na vás. Pokud vás vaše trápení těší, trapte se nastotisíckrát - to není žádný problém. Užijte si to! Ale pokud se vám nelíbí, zahoďte ho. Udělejte si v tom jasno.

Lidé si pořád myslí, že by chtěli být šťastní, ale co s ím mohou oni sami, chudáci, udělat? Jsou zkrátka nuceni být nešťastní. To je naprosto absurdní. Nikdo nikoho nenutí - nikdo nikoho nemůže nutit být nešťastný. Člověk, který umí být šťastný, bude šťastný v jakékoli situaci. Nemůžete ho dostat do situace, na které by si nenašel něco, díky čemu by mohl být šťastný. A na druhé straně jsou lidé, kteří se naučili trik, jak být trvale nešťastní. Nemůžete je dostat do situace, na které by si nenašli něco, co je činí nešťastnými. Co chcete najít, to najdete. Život vám nabízí všechno, úplně všechno. Vy si vybíráte!
    
Slyšel jsem vyprávět tento příběh:
Dva muži se dostali do vězení. Byl úplněk, oba stáli u okna své temné cely. Po nebi se rozlévala stříbrná měsíční zář. Zrovna bylo období dešťů a za oknem bylo plno vody a páchnoucího bahna.
Jeden muž se pořád díval na měsíc, druhý se pořád díval na bláto. Muž, který se díval na bláto, se samozřejmě cítil velice mizerně. A muž, který se díval na měsíc, zářil, planul světlem; v jeho záři se odrážel měsíc, jeho oči byly plné krásy. Úplně zapomněl, že je ve vězení.

Oba stáli u stejného okna, ale vybrali si různé věci. Existují lidé, kteří, když jim ukážete keř růží, budou počítat trny. Jsou to skvělí počtáři, jejich matematika je logická a nikdy se nemýlí. A když potřebují spočítat tisíce trnů, je jasné, že si nevšimnou jedné rozkvetlé růže. Jejich vnitřní svět bude říkat: "Jak může mezi tolika trny vyrůst nějaká růže? To musí být nějaký podvod, iluze. To prostě není možné. a pokud přece jen, stejně k ničemu není."

A pak existují lidé, kteří vůbec nevědí, že růžové keře mají i trny - dívají se jen na růže. A při pohledu na růže vnímají jen jejich ušlechtilost, jejich krásu oslavující přítomnou chvíli. A připadá jim, že trny vlastně ani nevypadají jako trny, snad ani nepíchají. "Jak by mohly, když rostou na stejném keři jako růže?" Jejich mysl je zaměřena na květy a díky tomu se na trny začnou dívat jinak: začnou si myslet, že trny jsou tam proto, aby růži chránily. A najednou trny nejsou tak zlé a ošklivé, nejsou už tak nepatřičné, nejsou "proti" - a tak se rodí pozitiní postoj.

Je to jen na vás, můžete ze svého života udělat, co chcete. Pro osvícené vědomí je krásná dokonce i smrt. Pro neosvícené vědomí je ošklivý dokonce i život, všude vidí jen ošklivost. Pro osvícené vědomí existuje na světě jen krása a blaženost - pouze krása a blaženost, nic jiného.

Nejde však o to, jak proměnit ošklivost v krásu, bolest v potěšení, utrpění ve štěstí, ne. Jde o to, jak změnit nevědomí ve vědomí, neosvícený postoj v osvícený - jak změnit svůj vnitřní svět, své vnitřní bytí, jak se naučit říkat životu ano, jak nacházet pozitivní hodnoty, které život povznášejí, a odkládat negativní, které ho srážejí do bláta.

 

A to stejné slovy paní Míly Tomášové
sbírka básní "Průzračný svět"

"ŽIVOT JE KRÁSNÝ vždy,
i když je šedý,
na tom však záleží,
jak kdo naň hledí."